Dva neobyčejné nápady

Zahnala jsem ji napsáním jedné, mírně erotické povídky, a pak jsem začala přemýšlet, protože o další depresi jsem nestála.

Po půlhodině intenzivního přemýšlení byl můj první neobyčejný nápad na světě. Nástěnka se musí snadno přidělat na zeď a musí na ní držet magnety, kterými si tam budu přichycovat důležité papíry.

Tak jsem v železářství koupila tři pozinkované plechy, které se dávají pod kamna a na krajích mají dírky pro hřebíky, kterými se plechy přitlučou k podlaze. Tím jsem měla vyřešeno, jak nástěnky přidělám na zeď, protože pan Fuchs se odmítl ve věci nástěnek angažovat s tím, že na blbosti nemá čas.

Koupila jsem pochopitelně i vhodné hřebíky. Pak jsem koupila červený sprej na plech. Plechy jsem umyla jarem, abych je odmastila, do krabičky od zubní pasty jsem zastrkala hřebíky tak, aby jim koukaly jenom hlavičky, a na půdě jsem nastříkala nejenom plechy, ale i hlavičky hřebíků - to aby měly stejnou barvu jako nástěnky.

Druhý den, když byla barva suchá, jsem nástěnky přitloukla na zeď. A pak přišlo jejich zabydlování.

Protože jsem měla černé magnety (byly nejlacinější), přemýšlela jsem, čím bych je zkrášlila. Můžu použít cokoli. A tohle „cokoli“ přidělám na magnety plastickou lepící hmotou…

A v tu chvíli přišel na svět druhý neobyčejný nápad.

Našla jsem krabici, ve které jsem měla hromadu různých malých předmětů z čokoládových vajíček, které jsem kdysi dávno kupovala svým dětem. Zvířátka, autíčka, kola, letadélka, různé postavičky - všechno jsem přilepila na magnety!

A pak jsem konečně začala na své tři nástěnky dávat důležité písemnosti, a když už červená barva nástěnek nebyla vidět, spokojeně jsem skončila. Dílo bylo dokonalé!

A že se mi nástěnky opravdu povedly, o tom mě přesvědčil žárlivý pohled pana Fuchse, když je poprvé uviděl a rádoby lhostejně se zeptal: Kdo ti s tím pomáhal?

Během měsíce jsem si rychle zvykla, že na mých třech přeplněných nástěnkách nikdy nic nenajdu, a koupila jsem si různobarevné desky a místo na nástěnky, kam by se stejně nevešly, jsem si své písemnosti začala dávat do desek.

Z nástěnek tak měly radost pouze tři děti mých kamarádů, které si z každé návštěvy vítězně odnášely jeden pohádkový magnet.

A jak tahle moje dětská trojka začala postupně chodit do školy, stejně postupně odnášeli jejich tatínkové moje nástěnky z mé pracovny, a připevňovali je u nich doma v dětských pokojích…

A tak moje dva neobyčejné nápady sice u mě skončily, ale jak vidíte, žijí dál! A třeba začnou žít i u vás! Zkuste to! Máte na to celé prázdniny!