Co nám zavařila turecká káva

Když k nám nastoupil nový šéf provozu, způsobil zemětřesení nejenom mezi holkami na dílnách, ale i v našem Bílém domě, jak se odjakživa říká budově, kde jsou kanceláře.

Sekretariát ředitele měl okna do dvora. Já a Alena, sekretářky našeho nejmocnějšího, jsme tak měly přehled o všem, co se na dvoře dělo. A hlavně jsme viděly, když nový šéf provozu vyšel z dílen a rázným krokem se vydal směrem k Bílému domu.

Znamenalo to jediné. Jde k řediteli a musí projít přes naši kancelář! Obě jsme okamžitě prchaly do kuchyňky, kde jsme měly za dveřmi zrcadlo a taštičky s líčidly. Netajily jsme se tím, že se nám nový šéf provozu líbí a holky z dílen jen tiše záviděly a dávaly nám nejvíc šancí. Chlapi na dílnách dokonce uzavírali sázky na to, jestli  ho uloví dřív Alena nebo já!

Byl nádherný! Fakt! Tomáš Turek byl nejkrásnější ze všech chlapů ve fabrice! Vysoký, snědý, černovlasý. Exotický. Aby nebyl! Jeho maminka byla totiž Kubánka.

Tomášův tatínek se s ní seznámil, když byl před lety pracovně na Kubě. Přivezl si ji do Česka, vzali se, ale když bylo malému Tomášovi šest, rozvedli se a ona se vrátila zpátky na Kubu. Tomáše nechala s tatínkem, ten se znovu oženil, ona se na Kubě také vdala a dneska prý má náš nový šéf provozu, Tomáš Turek, na Kubě čtyři nevlastní sourozence!

Ten den jsme dobře věděly, že k nám Tomas, jak jsme s Alenou Tomášovi Turkovi říkaly, přijde určitě. Měl totiž schůzku s ředitelem, ale ten nám ráno zavolal, že se o hodinu zpozdí, abychom to daly šéfovi provozu vědět. A to my pochopitelně neudělaly. Chtěly jsme ho mít hodinu pro sebe.

„Evo! Tomas už jde!“ Alena se vrhla do kuchyňky. „Dám vařit vodu! Připrav mu kafe do modrého hrnku! Evo, a nezapomeň! Má rád mletý!“

Ve skříňce jsme měly dvě stejné krabice. V jedné byla mletá káva a ve druhé rozpustná. Čichla jsem k jedné, a aniž bych se do ní podívala, začala jsem z ní nandávat do modrého hrníčku kafe.

„Hele, Evo, ty poznáš turka podle čichu,“ zeptala se Alena a voněla se za ušima. Přikývla jsem.     

„No jasně! Abych nepoznala turka! Smrdí na dálku! Abych ti pravdu řekla, kvůli tomu smradu turka nemusím, fakt že ne!“

Alena nesouhlasila.

„Mně tedy turek nesmrdí! Nikdy! Naopak! Někdy mi ten tvůj smradlavej turek nádherně voní...“

Obě jsme se rozesmály a vtom se v kanceláři ozvalo zakašlání. Překvapeně jsme se na sebe podívaly. Nikoho jsme totiž neslyšely vejít! Ale to už se ve dveřích kuchyňky objevil Tomas a dost naštvaně na nás koukal.

Pozdravily jsme ho a culily se o sto šest. Ale on měl pevně stisknuté rty a jeho tmavé oči nás probodávaly.

„Řekněte panu řediteli, že přijdu za chvíli. Jdu se navonět, abych jeho sekretářkám nesmrděl!“ Práskl za sebou dveřmi a byl pryč.

Nechápavě jsme se na sebe podívaly. Co blbne?!

V tu chvíli se začala vařit voda na kafe a my se podívaly na modrý hrneček, ve kterém byla připravená káva na turka pro šéfa provozu, Tomáše… Turka.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.