Co je horší? Výpověď nebo rozchod?

16. říjen 2017
03525316.jpeg

Myslela jsem si, že horší je rozchod, ale příběhy mých dvou kamarádek mi ukázaly, že tyto dva důležité kroky v našem životě jsou vlastně úplně stejné.

Když jsem se Lenky zeptala, proč se chce s Matějem po třech letech rozejít, pokrčila rameny.

„Nic konkrétního mi na něm nevadí. Ale není to prostě ono. Když si představím, že s ním budu žít celý život, chce se mi řvát hrůzou!“

„A s kým chceš prožít svůj život?“ Zasmála se.

„Nevím, ale určitě ne s Matějem.“

„A už máš někoho vyhlédnutého,“ zkoumala jsem její okruh citů a Lenka se zasnila.

„Zatím ne. Ale někde na mě čeká. Vím to.“ V tomhle jsem byla skeptická. Muž, který je určený jenom pro nás, protože se jenom pro nás narodil, se totiž nemusí objevit nikdy!
„Tak si Matěje zatím nech. Dokud se ten pravý neobjeví. Ať nejsi sama.“ Chvíli na mě koukala, představovala si, jaké bude čekání na Velkou Lásku vedle Matěje a pak rezolutně zavrtěla hlavou.

„Ne. To radši budu sama.“

Vzpomněla jsem si, co mi říkala moje babička. Irenko, nikdy neodcházej od chlapa, dokud nebudeš mít jiného.

„A co když zůstaneš sama, Leničko? Tvoje Velká Láska nemusí nikdy přijít. Jestli máš pocit, že to s Matějem není to pravé, tak přemýšlej, proč si to myslíš. A promluv si s ním o všem, co ti vadí. Třeba nakonec zjistíš, že tvoje Velká Láska, na kterou čekáš, je Matěj.“

Mlčela. Potom jsme se dlouho neviděly. Zavolala mi před týdnem, že byli s Matějem na dovolené, celý měsíc. A že se budou v prosinci brát.

Koncem srpna mi druhá moje kamarádka, Kamila, oznámila, že dá výpověď.

„Když si představím, že tam zůstanu celý život, je mi špatně! Mám totiž o práci, kterou chci dělat, úplně jiné představy!“

„A co chceš dělat?“ Dlouho mlčela.

„Nevím, ale určitě ne tohle.“

„A máš nějakou novou práci vyhlédnutou,“ vyzvídala jsem dál, a Kamila zasněně vrtěla hlavou.

„Ne, ne, nemám, ale určitě na mě někde čeká práce, kterou budu klidně dělat až do důchodu. Vím to.“ Byla jsem trochu skeptická. Taková práce se přece nemusí vůbec objevit! A navíc, vždyť ani neví, co chce dělat!

„Dokud si nenajdeš práci, kterou bys chtěla opravdu dělat, tak výpověď nedávej.“ Kamila na mě chvíli koukala, a pak rezolutně zavrtěla hlavou.

„Ne. Dám výpověď.“ Vzdychla jsem si.

„Jestli ti v práci nic konkrétního nevadí, tak výpověď nedávej, dokud si nenajdeš novou práci. Také ji totiž nemusíš najít. Ale pokud si chceš vyzkoušet, jaké to je, přihlásit se na úřad práce.“

Ušklíbla se. „Tak tam tedy v žádném případě nepůjdu!“ Mlčela a tak jsem na ní pracovala dál.

„Jestli tě tahle práce aspoň trochu baví, přemýšlej o tom, co by se v ní dalo zlepšit. Promluv se šéfem. Třeba ti vyjde vstříc a ty tam zůstaneš. A ráda.“

Potom jsme začaly mluvit o něčem jiném, a k výpovědi jsme se už nevrátily.

Kamila mi zavolala minulý týden. Jestli bych jí nezamluvila dva lístky do Činoherního klubu, že by chtěla jít s kolegou z práce na hru, která se jmenuje: Tramvaj do stanice Touha.