Ty mrcho, ty se máš!

Větší děti dokážou také pomlouvat, ale bližší jim je šikana, o které by sice mohli vyprávět i dospělí, ale ti mají více možností se bránit než šikanované děti.

O šikaně se píše, mluví, točí se filmy, ale se šikanou se hned tak nezatočí! Dneska se děti šikanují kvůli každé prkotině a jsou ve své šikaně velmi vynalézavé. Šikanují a já si myslím, že je to proto, že jim chybí zdravé sebevědomí. Zdravé sebevědomí se totiž nejlépe dědí od zdravě sebevědomých rodičů.

No jo... ale jsou rodiče dnešních dětí zdravě sebevědomí? Nebo jim například vadí, že nemají drahé auto, jaké má soused? Že nemohou s rodinou dvakrát ročně k moři a v zimě na hory? Že je šéf pořád nepovýšil a kolegy ano? Že nepojedou na služební cestu oni, ale někdo jiný?

Myslím si, že pokud nebudou rodiče dnešních dětí sebevědomí, pak nebudou sebevědomé ani jejich děti.

Já dědila oblečení od malička po sestřenicích, které ho dostávaly od příbuzných z Ameriky. Nevadilo mi to. A proč by mělo? Byly to hezké věci. A nevadilo mi to proto, že moji rodiče nikdy nikomu nic nezáviděli. Neměli důvod. Měli se rádi, měli byt, oba měli práci, měli tři děti, proč by měli cokoli někomu závidět?

Jedna spolužačka mě s úsměvem upozorňovala na každý malicherný detail mé garderóby, kterou jsem dědila po sestřenicích. A když mi před víc jak dvaceti lety vyšla první kniha a hned po ní druhá a třetí, tak tahle spolužačka, když mě potkala, po mně prskla jedovatou slinu.

„Tys teď něco vydala, viď? Budeme tě muset podpořit a něco si od tebe koupit! Budeme taková tvoje charita, víš?“

Víte, moji milí posluchači, když v šedesátých letech zesměšňovala moje oblečení, bylo mi to fuk. A dneska? Bylo mi to fuk ještě víc. Co bych jí na to měla říct? Prostě mi odmalička záviděla, ale co, to nevím. V dětství mě šikanovala a v dospělosti ubližovala.

Pak mi vyšla desátá kniha, patnáctá, dvacátá, tahle spolužačka, kdykoli jsme se potkaly, pořád říkala, že si musí moji knihu koupit, přišla i na několik mých kolínských křtů a pořád říkala: „Musím si tvoji knihu koupit“, a čekala, že ji ode mě dostane. Když jsem to neudělala, odešla.

Takže nebuďme závistiví, protože závist má protivné sestry - zlobu, pomluvu a šikanu. Když člověk závidí, je zlý, a když je někdo zlý, pomlouvá a šikanuje.

Ale je pravda, že závist někdy dokáže být i úsměvná!

Před pětačtyřiceti lety jsem měla jít na operaci se žlučníkem. Řekla jsem to kolegyni, která pořád mluvila o svých zdravotních problémech, ta na mě šokovaně koukala a pak závistivě řekla: „Ty mrcho, ty se máš...“