Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Možná je slovo „nikdy“ rezolutní, ale pokud se najdou mezi posluchači a posluchačkami výjimky, pak si troufám tvrdit, že tyto ženy a tito muži potvrzují svou výjimečností, mnou popisovaná následná pravidla.

Když se žena rozhodne udělat něco v domácnosti, a je jedno, co - přesadit kytku, přestavět nábytek, pověsit závěs, natřít poličku - nikdy od ní neuslyšíte, aby na svého muže zavolala: Podej mi, prosím tě...

Za prvé, žena tyto a podobné činnosti, dělá pouze tehdy, když je muž mimo domov. Nemá tedy koho zavolat, aby jí podal cokoli, a proto si všechno připraví k ruce.

Je takzvaně - soběstačná.

Za druhé, i kdyby její muž doma byl, nikdy by ho nezavolala, protože dobře ví, co by následovalo.

„Alenko, co to děláš, prosím tě? Nech to, udělám to sám! Až budu mít čas!“

„Ale to nemůžeš dělat takhle, Zuzko! Nejdřív musíš tohle dát sem! A pak teprve můžeš tamto dát tam!“

„Můžeš mi říct, Janičko, jak to chceš udělat? Sama? A nic na to nemáš. Jdi si do kuchyně, Janičko, já zavolám Jardovi, pomůže mi a máme to hned!“

Nebudete mi to věřit, ale teď opravdu slyším, jak všechny posluchačky volají:

NE! Nikdy bych toho svého nezavolala, aby mi něco podal!

NE! I kdybych ležela pod skříní, nezavolala bych ho, aby ji ze mě sundal! NE!

Ovšem naši muži, ti jsou na tom úplně jinak! Muži potřebují obecenstvo, když něco dělají, ale hlavně potřebují někoho, kdo jim bude podávat to, co si zapomněli připravit k ruce. Mimochodem, já je chápu! Proč by si k ruce připravovali to, co budou potřebovat, když mají k ruce svojí ženu, své děti, vnuky, zetě, snachy?

Když je tolik „podavačů“ k ruce, jen blázen by si nanosil k ruce všechno, co bude potřebovat k práci! A naši muži jsou sice různí, ale blázni nejsou, a proto na jejich obranu teď uvedu pár věcí, které muž ženě nikdy neudělá, což se o ženě, v těchto konkrétních případech, říct nedá.

Muž nikdy nevyhodí ženiny oblíbené staré pantofle, které má pro případ, že potřebuje „vyběhnout“ z bytu, a jen my, ženy, víme, jak jsou pro nás tyto oblíbené staré pantofle důležité, protože „vybíháme“ z bytu často.

Muž nikdy nevymění ženin malý, měkoučký polštářek, se kterým usíná, za tvrdou duchnu, kterou navíc povleče do lesklého, studeného povlaku.

Muž nikdy své ženě nevylije zbytek čaje, který si nechává na zapití posledního sousta, které se chystá sníst, jen co přiběhne z koupelny a nikdy jí nevyhodí z talířku toto poslední sousto, které se chystá sníst, jen co přiběhne z koupelny, a které se chystá zapít zbytkem čaje.

A nikdy jí nehodí do koše s prádlem spodní kalhotky, ponožky, punčochové kalhoty, podprsenku a další kousky její garderóby, jenom proto, že je nechala někde ležet...

Tohle muž ženě, neudělá nikdy.

Ale my, ženy, bruslíme mezi vyjmenovanými situacemi často a rády a milé posluchačky, přiznejme si, že někdy „bruslíme“ hodně, ale opravdu hodně bezohledně...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.