Čtyřlístek

Dcera ho nechtěla, že má, tak jsem si ho dala do své peněženky a říkala si, třeba přinese štěstí mně. A on mi přinesl vzpomínku.

V roce 1980, ve svých třiceti letech, jsem byla v kolínské nemocnici na operaci se žlučníkem. Leželo nás na pokoji osm, každá sice s něčím jiným, ale léčily jsme se stejně! Smíchem. Vlastně jsme nedělaly nic jiného, než si držely jizvy po operacích a smály se!

Hlavní roli měla paní Krausová ze Sán a my všechny jsme se k ní s chutí přidávaly.

Paní Krausová byla éterická, půvabná starší dáma. Její náročná operace trvala osm hodin, a když se probírala z narkózy, vstoupila do dějin nemocnice, protože nadávala všemu a všem! Když jí sestřičky a doktoři prozradili, jak se v narkóze projevila, paní Krausová omdlévala studem.

„Ne že bych nikdy neřekla něco sprostého! Celý život jsme měli hospodu a tam pro ostřejší slovo není nikdy daleko! Ale abych sprostě nadávala lidem, kteří mi zachránili život? To je ostuda!“

Měla bratra, dvojče, který emigroval do Austrálie.

„Sem nesmí a tam se zase nedostanu já. Smířila jsem se s tím, že se už nikdy v životě neuvidíme. A i kdyby mě tam náhodou pustili, nepřežila bych letadlo. Jedině, že by mi před odletem dali narkózu.“ Podívala se po nás a pak společně s námi vyprskla smíchy. „A to radši ne…“

Vedle mě ležela Hanička po operaci štítné žlázy. Při velké vizitě ji pan primář pokaždé vyzval ke stejné věci.

„Tak, Haničko, řekněte Praha.“

A Hanička řekla Praha. Tak se prý nejlépe pozná, jak se operace povedla. Jednou se velká vizita řadila před naším pokojem, my ležely poslušně na postelích, ale paní Krausová se najednou na posteli posadila!

„Haničko, až ti pan primář zase řekne, abys řekla Praha, tak řekni prdel!“

Celý pokoj zařval smíchy, dveře se rozletěly, dovnitř vběhla vrchní sestra a vraždila nás pohledem.

„Ticho! Velká vizita! Ticho!“

Ale to už vcházely bílé pláště a pan primář se nás s laskavým úsměvem zastal.

„Jen je nechte! Smích je nejlepší lékař!“

To ale neměl říkat! Nepřestaly jsme se smát, a když přišel k Haničce a řekl, tak, Haničko, řekněte Praha, padaly jsme smíchy z postelí. A když jsem vytřeštěným lékařům řekla, čemu se smějeme, bylo po vizitě a smích se ještě dlouho rozléhal po celém poschodí...

Moje přátelství s paní Krausovou pokračovalo i po návratu z nemocnice. Často jsme za ní jezdili na kolech do Sán, kousek od Kolína, a jednou mě vzala na zahradu za dům.

„Irenko, natrhej si čtyřlístky. Kolik chceš.“

Představte si, že na její zahradě rostly samé čtyřlístky! Kdybych chtěla najít trojlístek, nenašla bych ho. Natrhala jsem si tehdy velikou kytici čtyřlístků a rozdávala jsem je v kolínském divadle, hercům k premiéře.

Tak si teď říkám, že paní Krausová sice měla zahradu plnou čtyřlístků, ale nebyly jí nic platné. Svého bratra už nikdy v životě neviděla.