Doma s mužem

Ale ať je to s muži u nás doma jak chce, na trhu chybí návod, jak se má žena chovat k muži, když je s ním doma, a podotýkám, že je úplně jedno, čím náš muž je, protože většina mužů se chová doma úplně stejně! Většina. A výjimka toto pravidlo pouze potvrzuje.

Pokusím se teď o krátký návod, který ženám, zvláště mladým a nezkušeným, chybí.

Začnu ženami na rodičovské dovolené, které si často stěžují, že jejich muži jsou pořád v práci a ony jsou s dětmi doma samy. Tyto ženy jsem nikdy nechápala a nechápu je stále. Byla jsem totiž šťastná, když pan Fuchs na několik dnů odjel, a já a moje dvě děti, jsme zůstaly doma samy.

Všechno jsem zvládla, a co bylo nad mé síly, počkalo na pana Fuchse.

Nemít muže doma, je totiž obrovská výhoda! Muži doma neumí racionálně pomáhat, a i když to myslí dobře, většinou při domácích pracích překáží, a čím dřív žena přijde na to, že je hloupost, chtít po muži, aby udělal něco, co zvládne sama, tím dřív vstoupí do ráje, ve kterém bude dobře nejenom jí, ale bude tam dobře všem, kdo s ní její domov sdílí.                                                                                                 

Cesta do tohoto ráje je velmi jednoduchá. Udělejte si doma během nepřítomnosti svého muže všechno, co udělat jde, a s věcmi, o kterých víte, že budou potřebovat mužskou ruku, počkejte, až se vrátí domů.

Ale pozor! Nesmíte na něho „vybalit“ hned ve dveřích, že potřebujete tohle a potřebujete tamto, a jestli hned neudělá tohle a tamto, tak prostě bude konec světa! Kdepak!

Nechte ho, chudáčka, vydechnout, dejte mu najíst, zeptejte se ho, co bylo v práci, dejte mu po jídle čas, aby si uvědomil, že je doma, a teprve když se definitivně zpřítomní a začne vás a děti dokonce i vidět, teprve potom se zatvařte hodně, ale hodně tragicky. A vzdychněte!

Když vaše vzdychnutí nezaregistruje, vzdychejte tak dlouho, dokud nezpozorní, a pak musíte postupovat velmi, ale velmi opatrně, protože každý muž, který zpozorní, pochopil, že se na něho řítí katastrofa.

„Co je? Co se stalo,“ zeptá se netrpělivě, protože vy mlčíte, ale celým svým tělem a výrazem v obličeji mu dáváte najevo, že to, co se stalo, je strašné.

„Víš... je to tak nepříjemný... já vím, že jsi utahaný... máš toho dost... ale... já nevím, jak se to stalo... moc mě to mrzí... já...“

Když popotáhnete, muž uvidí v černých barvách nadcházející večer, o kterém se domníval, že ho stráví maximálně chytáním lelků.

„Tak povídej,“ řekne odevzdaně a vy mu hned a rychle řekněte, co doma nefunguje.

Ale pozor! Nikdy po něm nechtějte dvě věci! Nikdy! Úplně stačí, když mu teď řeknete, že přestala ždímat pračka. A nebuďte překvapená, když si muž oddychne! Vystrašila jste ho – což byl výborný tah – a on si teď oddychl, protože pochopil, že se žádná tragédie se nekoná!

„Určitě je zanesené sítko, protože ty samozřejmě strčíš do pračky kde co! Zeptej se mojí mámy, ta ti řekne, proč pere spoustu věcí v ruce, ale to ty neděláš, ty si prostě nedáš říct,“ hudrá naštvaně váš muž, když si klekne v koupelně u pračky, ale brzy hudrat přestane, protože dobře ví, že maximálně za deset minut bude mít úkol splněný a půjde si v klidu chytit svého prvního lelka.