Jak jsem to měla s chlapy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Setkání, potkání, zamilovanost, láska

Nejradši bych řekla, jak jsem to měla s chlapama, ale protože by to nebylo mluvnicky správné, zůstanu u toho, jak jsem to měla s chlapy. Takže: Když mi bylo patnáct let, můj o dva roky starší bratr pochopil, že k nám jeho kamarádi nechodí kvůli němu.

Seděla jsem v kuchyni na kanapi a četla si. Občas jsem pronesla, že Allen Ginsberg je lepší než Gregory Corso. Že jsem přečetla celého Jiráska a nenudil mě. Že miluju Faulknera.

Jeho kamarádi byli šokovaní, a snažili se, abych si jich všimla, ale marně. V patnácti letech mě ještě nezajímali. Začali mě zajímat až za dva roky, kdy jsem objevila neprobádané, nádherné území, které se svou nekonečnou rozlohou, rovnalo mé lásce ke knihám.

Ale pozor! Aby mě kluci nebo chlapi zajímali, museli být chytří. Vtipní. Museli chápat můj černý humor. A musela jsem mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí. 

Kromě kluků i chlapů, kteří se kolem mě vyrojili, se tehdy kolem mě vyrojilo i několik maminek, které mě seznamovaly se svými syny, vysokoškoláky. Zvaly mě do svých vil, kde se mnou jejich chytří a hodní kluci seděli v obývacím pokoji, pili jsme kafe, povídali si a já věděla, že jsem tam naposledy.

Vila? Manželství? Děti? Proboha?! Přitahovali mě hubené máničky v džínách, beatnici, alkoholici, malíři, muzikanti, poetové. Nikoho z nás nezajímalo, co provedeme se svým životem dál. Nezajímala nás budoucnost, děti, majetek, kariéra. Žili jsme teď.

Psala jsem povídky do šuplíku, četla, pracovala jsem v kolínském divadle, měla jsem kolem sebe partu kolínských bohémů, přelévali jsme se z mejdanů na mejdan, z hospody do hospody, debatovali jsme, chodili do kina, a do toho všeho mě sladce trápily moje lásky, které měly sice jepičí život, ale byly nádherné!

Pak mi bylo třiadvacet a moje kritéria se pořád neměnila. Aby mě kluci zajímali, museli být chytří. Vtipní. Museli chápat můj černý humor. A musela jsem mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí.

Můj první manžel, kterého jsem si vzala v roce 1974, tohle všechno sice měl, ale po narození našeho syna jsem zjistila, že mě neubrání.

Můj druhý manžel, pan Fuchs, kterého jsem si vzala přesně před čtyřiceti lety, 2. února 1980, tohle všechno měl a má.

Letos mi bude sedmdesát a na otázku, čím mě zaujme muž a co je pro mě opravdu důležité, odpovím stejně, jako když mi bylo šestnáct.

Zajímají mě muži chytří. Vtipní. Musí chápat můj černý humor. A musím mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí.