Jede vláček, kolejáček

Sympatický třicátník pracoval na notebooku, studentka naproti mně se učila, a éterická dáma na sedadle u dveří, podřimovala.

Bylo tam příjemné, pracovní ticho, a tak jsem si začala číst „svůj“ magazín. Ale idylka netrvala dlouho. Za Pečkami se éterické dámě rozezpíval mobil a ona se ve vteřině změnila ve řvoucí popelnici.

„Jedu do Prahy koupit ty potahy! U nás nic nemají! … Zbláznila ses, Renato? Bílý potahy?! Musím koupit tmavý! Olda je prase, všechno zasviní! … Kostičkový taky nechci! Nenávidím kostičky! Máma na mě pořád rvala kostičkový sukně! ... Proč? Já nevím proč! Jak mám vědět, proč na mě moje máma rvala kostičky? Zeptej se jí! … Prostě nenávidím kostičky! … Renato, neblbni! Šedou?! Nechci šedou! Dej mi pokoj s šedou! Přece ti říkám, že je Olda prase! … Je prase! Neříkej mi, že není prase! Kdybys viděla, jak mi leze do postele... Ty po něm nepereš! Já vím, že šedá by se tam hodila, ale ne! … Cože?! Černý potahy?! Ty ses zbláznila?! Černý?!… Jo, říkala jsem tmavý! Ale když řeknu tmavý, nemyslím tím černý!“

Zvedla jsem oči od časopisu. Studentka i mladý muž s počítačem po sobě vytřeštěně koukali, a já se k nim okamžitě přidala. Co to je, ptali jsme se navzájem pohledy a zvedali jsme oči na strop kupé. To je tedy síla!

Dáma - popelnice mluvila a mluvila. A pořád o látce na potahy. A že je Olda prase a ona kvůli němu musí koupit tmavé potahy. V Úvalech konečně skončila. Zdálo se nám, že barvu s Renatou vyřešila, protože mobil spokojeně schovala a z popelnice se opět stala éterická víla, choulící se v rohu kupé.

A pak se to stalo. Musela jsem to říct. Bylo to silnější než já. Vážně. Nadechla jsem se…

„Tak jakou barvu nakonec koupíte?“

Studentka a mladý muž se na mě pobaveně podívali a éterická dáma zkoprněla.

„Prosím? To mluvíte se mnou?!“ Přikývla jsem.

„Ano. S vámi. Dvacet minut poslouchám, jaké potahy máte koupit, tak se nedivte, že mě to zajímá! Tak co vám Renata poradila? Bílé asi ne, co? Když je váš Olda prase!“

Dáma se rychle zmobilizovala.

„Co si to dovolujete?! A co je vám vůbec do toho? Jste normální?!“ Podívala se po kupé a položila řečnickou otázku.

„Slyšeli jste ji?!“

Mladý muž si odkašlal.

„Máte pravdu, co je jí do toho!“

„Děkuju vám, pane,“ řekla popelnice, zavraždila mě pohledem a laskavě se podívala na mladého muže, který se k ní naklonil a pokračoval.

„Máte pravdu, není normální. Co je jí do toho, jakou barvu vyberete! Ale víte, co by zajímalo mě? Na co vlastně ten potah je?“

Všichni tři jsme se smáli celou dobu, co se éterická dáma oblékala, a vlastně jsme se smáli i potom, když za sebou zabouchla dveře našeho kupé...