Jolana, sestra z lázní

Měla jsem dva bratry, ale vždycky jsem si přála mít sestru. Možná to bylo tím, že maminka měla sestry tři, Věru, Evu a Anču. A všechny sestry měly stejný smysl pro humor a stejnou schopnost vyprávět ságy o příbuzných a známých společně, v nádherném, sesterském souznění.

Když začala televize vysílat pořad Pošta pro tebe, řekla jsem panu Fuchsovi, že tam napíšu, ať mi najdou sestru. Když jsem mu to řekla poprvé, nechápavě se na mě podíval.

„Ty přece nemáš sestru,“ konstatoval a já přikývla.

„Právě proto. Napíšu jim, že nemám sestru, ale strašně bych ji chtěla mít, ať mi nějakou najdou.“ Zalíbilo se mu to.

„A já jim napíšu, ať mi najdou bráchu.“

A tak jsme si takhle notovali často, já, teď už jenom s jedním bratrem a pan Fuchs s jednou sestrou.

V létě 2006 jsem byla v klimkovických lázních, kam jezdím skoro každý rok. Jednou jsem dostala mail od neznámé Jolany. Psala o mé knize, kterou právě čte, psala o konkrétní povídce a celý její mail byl strašně milý. Jako bych ji znala odmalička.

Odepsala jsem jí, ona odpověděla, psaly jsme si celý den a mě šokovalo, co všechno o mně ví! Věděla, kdy budu mít v lázních besedu, věděla, že zkouším s pacienty divadelní hru, kterou jsem pro ně napsala, věděla, že v lázeňské knihovně mají všechny moje knihy, které jsou pořád půjčené, věděla o každém mém kroku, až jsem jí napsala, proboha, Jolano, odkud na mě koukáte?! A ona odpověděla: Jsem také v klimkovických lázních.

Když jsem se vzpamatovala, napsala jsem jí číslo svého pokoje a za chvíli někdo zaklepal. Přede dveřmi stála mladá žena, které jsem si do té doby v lázních nikdy nevšimla, usmívala se a řekla, ahoj, já jsem Jolana Konečná.

Od té chvíle jsme byly pořád spolu, a když jsme odjely z lázní domů, psaly jsme si maily, volaly si, ale znovu jsme se viděly až za rok, 15. září 2007.

Ten den měl můj bráška František, padesáté narozeniny. Zavolala jsem mu, popřála mu a pak jsem jela do Prahy na schůzku s Jolanou, která měla ten den svátek.

Když jsem ji po roce uviděla na Masarykově nádraží, pocítila jsem poprvé v životě zvláštní, čistou radost a Jolanu jsem objala s takovou láskou, až jsem sama sebe překvapila. Po třech hodinách povídání jsem jela domů a říkala si, to je škoda, že Jolana není moje sestra. Večer jsem jí o tom napsala, ona mi odepsala a její mail končil třemi slovy. Dobrou noc, sestřičko.

A v tu chvíli se stal zázrak. Narodila se mi sestra.

Obě jsme se naučily o sobě navzájem mluvit jako o „ségrách“ a společně jsme mnoho lidí zmátly tak, že si opravdu mysleli, že jsme sestry!

A takhle si hrajeme už deset let! Jsme dvě ségry, Jolana je o šestnáct let mladší než já, já ji vychovávala, a letos budu v lázních opět se svojí ségrou! Zázraky se dějí, ne že ne.

A víte, co je zajímavé? Můj bratr František se narodil 15. září a moje sestra Jolana má 15. září svátek. Narozeniny má Jolana 9. března. A v tento den má svátek Františka. Kdyby se mi 15. září 1957, místo brášky, narodila sestra, jmenovala by se Františka...

A mimochodem, moje sestra Jolana loni v září, na kolínské radnici, vstoupila do manželství se svým Toníčkem Hurychem. A oddávala jsem je, já...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, šéfredaktorka Radia Wave

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.