Kapesné

Nedávno jsem si v novinách přečetla, jak se lektorka finančního vzdělávání, vyjádřila ke kapesnému. Využila možnost prezentovat se v novinách s takovou vervou, že bych se nedivila, kdyby inspirovala některého z poslanců, aby inicioval návrh zákona, který rodičům bez pardonu přikáže, jak vysoké musí být kapesné pro děti.

Od paní lektorky jsem se například dozvěděla, jak často se má kapesné dávat.

Jednou týdně, třeba v pátek, se hodí pro malé děti. Měsíčně se hodí pro starší děti. A třetí způsob lektorka nazvala: Jak si my nebo dítě vzpomeneme. Třetí způsob se prý hodí pro rodiče bohémy... 

A to mě rozesmálo! V životě bych o svých rodičích neřekla, že jsou bohémové a oni zatím, podle paní lektorky, byli největší bohémové, jaké jsem kdy poznala, protože nám kapesné nedávali vůbec!

A v tu chvíli jsem se přenesla do poloviny padesátých let. Bylo právě šestého, babička dostala od pana listonoše důchod a dala mi deset korun. Moje kapesné od babičky.

A pak mi ještě dala jedenáct korun a poslala mě pro deset humrových chlebíčků do jídelny Jitřenka. Ano! V padesátých letech minulého století stálo deset humrových chlebíčků jedenáct korun! A pochutnali jsme si na nich celá rodina!

Jeden chlebíček za pouhou korunu a deset haléřů je strašně málo, ale je také pravda, že babička měla tehdy důchod pět set šedesát osm korun československých a já odmalička věděla, že mi víc jak deset korun kapesného na měsíc, dát nemůže.

Věděla jsem, že musí platit nájem. A elektriku. A šetřit na uhlí. A na brambory na zimu. Věděla jsem, že si chce koupit žehličku a musí na ni ušetřit z několika důchodů. Věděla jsem, že nemá jenom mě, ale chce podělit i ostatní vnučky a vnuky a také jsem věděla, že občas finančně pomáhá mojí mamince.

Nicméně i přes tohle všechno jsem měla stoprocentní jistotu, že mi každý měsíc, až jí  šestého přinesou důchod, dá desetikorunu. Co s ní udělám, záleželo na mně. A že jsem moc dobře věděla, CO s ní udělám, o tom nepochybujte! Při vzpomínkách na kapesné mě napadlo, že lektorka finančního vzdělávání zapomněla na jednu důležitou věc. Děti by měly znát, úměrně k věku, finanční možnosti své rodiny, a tím i výši svého kapesného.

Mimochodem, teď vás slyším až sem, do studia, jak brbláte, že je to dneska těžké, že děti všechno mají, a než utrácet za zbytečnosti, je nejlepší jim dát peníze!

Nene! Nemáte pravdu! Všechno jde, když se chce. A když budete chtít, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, udělejte to jako moje kamarádka Svatava.

Ta dala loni pod stromeček svým dvěma vnukům – devítiletým dvojčatům Patrikovi a Petrovi, dopis od Ježíška. Tady je:

Něco za něco, Patriku a Petře. Bez práce nejsou koláče. Ani Ježíšek vám nedá nic zadarmo! Takže: za každý měsíc v příštím roce 2021, ode mě každý z vás dostane sto korun, pokud splníte tyto čtyři úkoly:

Za prvé. Budete používat slova DĚKUJU a PROSÍM.

Za druhé. Naučíte se ukládat nádobí do myčky a umyté nádobí budete z myčky i vyndávat.

Za třetí. Budete se ptát svých rodičů, jaký měli den, jak bylo v práci a jestli nechtějí s něčím pomoct.

Za čtvrté. Nebudete si nadávat a nebudete se rvát jako koně.

Když jsem se nedávno zeptala Svatavy, jak to dopadlo, spokojeně se usmála.

„Funguje to, Ireno. Oba jsou jak vyměnění a tak každý dostal koncem ledna sto korun. Od maminky. Tu si totiž Ježíšek zvolil jako svého zástupce. Patrik ale dostal malé napomenutí. V neděli odpoledne se totiž maminky zeptal, jak bylo v práci, i když v neděli jeho maminka nikdy do práce nechodí...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová