Když jsme nemocní

Podle citronu, čaje a papírových kapesníčků je vám určitě jasné, že touto nemocí myslím chřipku, která nám nedovolí vstát z postele a my bychom měli být poslušní a poslouchat, o co nás naše tělo prosí, a ležet, protože když nás naše tělo o něco prosí, tak to asi potřebuje, a proto zůstáváme ležet i druhý den, ale to už se kolem sebe rozhlížíme a všímáme si věcí, kterých si normálně nevšimneme, protože v posteli celý den neležíme.

Teď jsem si mohla v posteli krásně číst, napadlo například mě. Ale nemůžu! Pokoj po dceři jsem sice zabrala už před pěti lety, ale pořád mám u postele na stěně starou lampičku, pod kterou se číst nedá. Pan Fuchs ji tam pověsil jenom proto, že v panelu byla skoba, na které dcera měla pověšené bůhvíco, a jemu bylo líto lampičku vyhodit, tak ji tam pověsil, i když se pod ní číst nikdy nedalo.

Když jsem za chvíli potřebovala jedno telefonní číslo na MěÚ, nemohla jsem najít na stole desky, kde mám uložený seznam zaměstnanců a zapnout počítač bylo nad mé síly. Mám tolik papírů, posteskla jsem si. Když něco na stole hledám, trvá mi to hodinu – což mi víceméně nevadí, protože při hledání najdu věci, které jsem hledala minule a nenašla. Potřebovala bych polici s několika fochy, kde bych měla všechno přehledně vyrovnané, povzdychla jsem si a natáhla se po teploměru...

Když mi pan Fuchs přinesl čaj a na talířku namazanou housku a chtěl to postavit vedle postele na zem, náš jezevčík zpozorněl. Na můj psací stůl se to nevešlo, a tak mi pan Fuchs řekl, víš, co? Máš to v kuchyni. Pojď si pro to.

Nejdřív jsem sundala z malé židličky květináč s rozkvetlým ibiškem a postavila ho na zem. Židličku jsem přenesla k posteli, hodila přes ni utěrku a na tento „stoleček“ jsem dala čaj i talířek s houskou.

Chtělo by to plastový tác, který je lehký a také nějaký odkládací stolek, napadlo mě z posledních sil a pak jsem padla chřipce opět do náruče.

Další den mi bylo už trochu lépe, tak jsem si chtěla najít na doma nějaké triko. Otevřela jsem skříň, a když na mě vypadly ponožky, plavky a svetr, rychle jsem ji zase zavřela. Stačilo pár dnů, kdy jsem ze skříně tahala věci halabala a zase je halabala házela zpátky, aby uvnitř vznikl nepřehledný chaos. A chaos tam máš, protože je plná zbytečných hadrů, vyplísnila jsem se po právu, a slíbila si, že skříň proberu, jen co mi bude dobře...

A pak konečně přišla chvíle, kdy otevřete ledničku ne proto, abyste si vzali něco k jídlu, ale abyste zjistili, co musíte koupit do vyjedené domácnosti, vzápětí si všimnete, že je potřeba uklidit koupelnu, převléknout peřiny a také prát, protože koš s prádlem je plný – a oddychnete si, protože víte, že je vám už dobře, a je vám tak dobře, že si dokonce vzpomenete i na to, co jste si říkali během svého ležení v posteli!

A tak koupíte stojací lampu (nemusí se přidělávat do panelu), seženete malý stolek, který postavíte před zašupovací skříň, koupíte plastový tác, a do týdne se v pokoji objeví i jednoduchá police s několika fochy, kam srovnáte všechny knihy a papíry, takže pracovní stůl je najednou čistý a nakonec... nakonec dojde i na úklid skříně!

Budiž pochváleno, několikadenní ležení v posteli!