Kniha dobře zakletá

Před dvanácti lety, v červnu 2010, mi vyšla kniha plná fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, a já si ji vzala na chalupu. Večer jsem si šla lehnout a prohlížela jsem si obálku. Má pro mě zvláštní kouzlo.

Když mi ji totiž poprvé pan grafik poslal e-mailem, rozbrečela mě. Fakt. Dala jsem mu totiž asi padesát různých fotek, aby si vybral, které na obálku použije, řekla jsem mu, ať si obálku vymyslí, jak bude chtít, že mu do toho vůbec nebudu mluvit. Říkala jsem si totiž, že ty fejetony jsou tak různorodé, že vymýšlet, jaké fotky dát na obálku, by bylo nad mé síly.

A teď si představte, že pan grafik, aniž by znal moji rodinu, vybral na obálku fotografie, ze kterých mě srdce bolí a duše se usmívá. Z padesáti fotografií, které jsem mu poslala, jich vybral šest.

Je tam babička, maminka, táta, jsou tam oba moji bratři, je tam pan Fuchs, moje děti, je tam Nina, moje největší kamarádka z dětství, švagrová Olinka, která ve třiceti letech umřela, jsem tam i já, malá, velká, stará. Je tam celý můj život. Ale to ještě není všechno!

Pak jsem knihu otevřela, a začetla jsem se do prvního fejetonu. A do druhého, třetího, čtvrtého. Byla půlnoc a já pořád četla, jako bych ty fejetony neznala, jako bych je nenapsala, jako bych je četla poprvé!

„Ta kniha je dobře zakletá,“ řekla jsem si spokojeně, když jsem zhasla lampičku a knihu dobře zakletou, jsem položila vedle sebe.

Ohlasy na ni byly přesně takové, jaké jsem čekala. Ano. Čekala. Protože kniha, Když se řekne Fuchsoviny, je opravdu kniha dobře zakletá.

Chodily mi e-maily od neznámých čtenářů, kteří chtěli vědět, kde je na obálce Olinka, a kdo je ta holčička vlevo dole, psali mi kamarádi a známí.

„Děkuju ti za tu poslední nádherně napsanou knížku. Dostala mě úplně celou. To se nečte, to se prožívá.“

„Mně se strašně líbil alobal! Přesně to se mi stalo taky a mockrát,“ řekla mi kamarádka Marcelka a její kolega přikyvoval.

„Mně se líbil ten ctitel, jak ho zdědila vaše dcera…“ 

„Brečela jsem jak malá holka,“ bylo v jednom e-mailu.

„Dostala jsem se do vzpomínek, které bych si ani náhodou nevybavila. Na moji babičku, která bydlela v Kolíně na náměstí, dole bývala cukrárna a já jsem nejradši seděla v okně a pozorovala cvrkot města.“

Kamarádka Ivana mi oznámila, že předčítá z Fuchsovin manželovi, když opravuje televize.

„Mě bolela noha, a při čtení mě bolet přestala,“ děkovala mi sousedka.

„Fuchsovin se za měsíc prodalo tolik, kolik se jiné knihy prodá za rok,“ řekl mi spokojeně můj pan nakladatel. „Nevydáš pokračování?“

Zajásala jsem. Přesně to jsem mu chtěla navrhnout.

Takže na jaře 2011 vyšla další kniha dobře zakletá, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.

Spustit audio

Související