Co mi dal nebo vzal uplynulý rok

Minulý rok proběhl v Kolíně už 16. ročník literární soutěže Macharovo pero. Soutěží se ve třech kategoriích, první stupeň ZŠ, druhý stupeň a středoškolští studenti, učni, nebo vysokoškoláci.

Jsem členkou poroty, a když jsme začátkem loňského roku přemýšleli, jaké téma navrhneme pro rok 2021, nikdo z nás nechtěl, aby v zadání bylo slovo „koronavir“. Nakonec jsme problém chytře obešli a zvolili jsme téma:

Co mi dal nebo vzal uplynulý rok

Do soutěže přišlo celkem 66 literárních prací a koronavir zmiňovali všichni soutěžící. Konferovala jsem v prosinci 2021 slavnostní vyhlášení výsledků, a když jsem četla ukázky vítězných literárních prací, nebyla jsem sama, kdo se neubránil dojetí...

A tady jsou krátké ukázky z prací kolínských vítězů loňské literární soutěže, Macharovo pero 2021:

Toto napsal jedenáctiletý Jiří Mensatoris z kolínské ZŠ Mnichovická:

Onemocnění Covid-19 nám všem spoustu věcí dalo, ale zároveň i vzalo. Měl jsem hodně zážitků s našimi domácími mazlíčky, s mladším bratrem a celkově s distanční výukou. Bylo to opravdu zvláštní, učit se, ale nebýt ve škole. Vzal mi školu, kamarády, chození na kroužky, cesty za prarodiči, výlety a mnoho dalšího. Díky Bohu mi covid nevzal žádného člena rodiny, za což jsem moc rád... 

Jedenáctiletá Tereza Procházková z kolínské ZŠ Bezručova, popsala uplynulý rok takto:

Uvědomila jsem si, že i když se někdy se sestrou a bratrem dohadujeme, jsem ráda, že mám sourozence. Bylo to náročné hlavně pro babičku a dědu, které jsme z obavy z nákazy radši nenavštěvovali. Vážíme si teď víc sami sebe, toho, že jsme. Povídání z očí do očí, je lepší než telefon. Naši říkají, že jsem za tu dobu dospěla a sama to tak cítím. Jsem ráda, že jsme se nakonec vrátili do školy a že žiju.

I desetiletá Kateřina Nezmeškalová z kolínské ZŠ Bezručova, se svěřila se svými pocity:

Jdu do školy. Máme hudebku, zazpíváme si, ale hlavně bude tělocvik, utkání ve vybíjené. Odpoledne půjdu ke své nejlepší kamarádce, hned potom musím na trénink, chodím na atletiku a hraju volejbal. O víkendu půjdeme do akvaparku nebo na bruslení! Nebo do ZOO, to už plánujeme dlouho, ale třeba nás mamka vezme lyžovat...

„Dobré ráno, sluníčka moje, vstáváme,“ budí nás mamky hlas. Cože? Mamka nás budí a už je světlo? My určitě zaspali...

A pak mi to všechno rychle dojde. Vstáváme později, protože máme on-line výuku. Nebýt „živého snu“, už bych skoro zapomněla, jak jsem žila dřív.

A jak uplynulý rok viděl patnáctiletý Adam Buřič z kolínské ZŠ Prokopa Velikého?

Uplynulý rok byl nemilosrdný a drtivý. Jsem z generace, která nezažila komunismus ani války. Nevím, co je to nějaké omezování, a co to je, když se společnost cítí ohrožená. Ten rok mi bral a bral, ale bral všem. Nebyl jsem výjimka.

Ale také nám dával. Strávil jsem spoustu času se svojí rodinou a cítil jsem velké štěstí, když jsme se celá rodina sešli u jednoho stolu. Krize dokáže spojovat lidi.

Covidový rok přinesl smutek i radost. Snad už máme to nejhorší za sebou.

Patnáctiletá Anežka Filousová z kolínské ZŠ Lipanská, vzala své vzpomínání s humorem:

Z velkého přání, mít půl roku prázdniny, se stala noční můra. Začala jsem běhat a cvičit. Těch šest kilo, které jsem zhubla, jsou jedinou věcí, které nelituji, že si uplynulý rok vzal. Naučila jsem přežít doma, přestože to byla slušná ponorka. Naučila jsem se samostatnosti. Jsem nadšená, že už nemusíme považovat cestu za týdenním nákupem za dobrodružnou výpravu, a že skončily procházky po naší dědině, kde jsem už znala křestním jménem každý křemen u cesty!

Třináctiletý Antonín Štus z kolínské ZŠ Lipanská, napsal uplynulému roku dopis:

Loňský roku, trápil jsi mě. Neklid, zmatek, obavy, strach, úzkost. Ochudil jsi mě o čas strávený s kamarády ve škole, při trénincích házené, znemožnil jsi mi výlety, dovolené, návštěvy kin i bazénu, lyžařský výcvik. Oslavy narozenin, svátků. Už jsem se nemohl těšit na přestávky, na prázdniny nebo na den volna! Okradl jsi mě o zážitky. Byl jsi nudný, vleklý, jednotvárný, šedý rok! Ale také jsem pochopil, jak je zdraví důležité a že nic není samozřejmostí. A došlo mi, jak důležitá je pro mě rodina. A co všechno je možné vydržet a jak je člověk přizpůsobivý…

Pro sedmnáctiletou Terezu Cabrnochovou z Gymnázia Jiřího Ortena v Kutné Hoře, byl uplynulý rok poučný:

Když jsem v městském rozhlase uslyšela, že nemáme vycházet z domu, zůstala jsem stát jako solný sloup. Kdy se něco takového stalo? Za druhé světové války? A nařízení se zpřísňovala: zákaz nočního vycházení, stýkat se s víc než dvěma osobami, zákaz opuštění území obce, venčení psů pouze 200 m od domu. To, že se mi na rok určitým způsobem zastavil život, mi pomohlo určit si, jak chci žít. Chci žít teď hned a tady, protože kdo ví, co se v budoucnu může stát. Došlo mi, že není důležité, co si o nás myslí ostatní, ale je důležité, co si o sobě myslíme my samotní.

Šestnáctiletá Jana Procházková z kolínské Střední zdravotní školy, se nad „svým“ rokem zamyslela:

Život se může ve vteřině změnit. Nechci ani přemýšlet nad tím, kolika lidem tahle doba vzala někoho, koho moc milovali. Ale život nám nenaloží nic, co bychom neunesli. Život jde dál a my musíme jít s ním. Musíme brát zdraví jako dar a nehonit se za ničím pomíjivým. Když máme zdraví, máme to nejdůležitější, pokud ho nemáme, nemáme nic...