Mám malý stan

Když vám teď řeknu, že je květen a je čas myslet na dovolenou, musím zároveň říct, že toto tvrzení už dávno není pravda. Ano, měla bych pravdu před mnoha a mnoha lety, kdy se opravdu jezdilo na dovolené jenom v červenci a v srpnu. Vzpomínáte? Ale dneska?

Je čas myslet na dovolenou, platí po celý rok. A tedy platí i v květnu.

Pojďme si tedy povídat o dovolených! A začneme písničkou: Mám malý stan…mně na nohy táhne...

Zpíval ji Waldemar Matuška a Karel Štědrý, když mi bylo asi deset, tedy zhruba na konci padesátých let. Byla jsem z ní nadšená! A nejenom já! Do té doby jsme v rozhlase po drátě slyšeli hlavně:

Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou naše pluky, neochvějně dál...

A najednou? Mám malý stan, mně na nohy táhne!

Když mi bylo třináct, setkala jsem se s „malým stanem“ podruhé, v jedné psychologické knize, která mapovala důvody rozvodů československých manželství.

„Jestliže manželé bydlí v garsonce, kde o sebe zakopávají, a na dovolenou jedou pod malý stan, koledují si o rozvod!“
Podobných psychologických knih, ve kterých byly i konkrétní příběhy, vycházelo v šedesátých letech hodně a já je milovala právě pro ty příběhy ze života.

Garsonku a malý stan jsem často používala jako varování svým kamarádkám i kamarádům a všichni se mnou souhlasili! V jednom případě mě kamarádka Eva, i přes mé varování, neposlechla, a z garsonky, kde bydlela dva roky se svým přítelem, vyrazila na dovolenou pod malý stan.

„Řekl, že mi smrdí nohy,“ žalovala mi rozčarovaně po návratu a já si v duchu říkala, a cos čekala, v malém stanu? Rozešla se s ním, a pro mě to bylo potvrzení, že jsem si zapamatovala správnou radu a šířila jsem ji tedy dál…

A pak přišel 9. červen 2010, a já s hrůzou zjistila, že jsem skoro padesát let kázala bludy! Zděsila jsem se, kolik dvojic jsem připravila o šťastný vztah tím, že jsem jim rozmluvila dovolenou pod malým stanem!
Chcete vědět, co se stalo?

V našem paneláku se měnila okna. Přikryli jsme v bytě, co se přikrýt dalo, a pak jsem poslala pana Fuchse s naším jezevčíkem na celý den pryč, sedla jsem si do koutku kuchyně, a pozorovala, jak třem moravským oknařům jde práce od ruky. Seděla jsem na židli, která je normálně v předsíni, vedle mě stál koš na odpadky, který také stává jinde a před sebou jsem měla ve výši očí, plynový sporák a kousek od něho dřez.

A jak tak sedím v koutku kuchyně, jako v malém stanu, všimla jsem si, že odpadkový koš není na povrchu tak úplně čistý, a tak jsem ho vyčistila. A žasla jsem, jak prokoukl! A to jsem si myslela, že je čistý! Vždyť ho přece aspoň jednou týdně otřu! A pak jsem totéž udělala se sporákem, o kterém jsem se také domnívala, že je čistý! A nebyl. Když jsem ho vyčistila u hořáků, otevřela jsem troubu a měla jsem co dělat další hodinu!

Nevím, jak to děláte, milé posluchačky, vy, ale já když dopeču, a trouba je horká, tak ji pochopitelně nečistím, a je pravda, že si výjimečně vzpomenu ji umýt, když je studená! Výjimečně!

A pak jsem si s vděčným sporákem, a hlavně s vděčnou troubou, chvíli povídala, a pak … pak jsem se podívala na dřez. Ale, ale, copak to tam je? Vzala jsem špejli a začala jsem vyškrabovat „něco“, co bylo pod obrubou dřezu! To „něco“ totiž nemůžete vidět, když u dřezu stojíte, to „něco“ uvidíte, když si sednete tak, abyste měli oči v úrovni kuchyňské linky. A teď mi řekněte, kdo z nás má čas, sednout si v kuchyni vedle dřezu? Nikdo.

A tak jsem špejlí, seříznutou do špičky, to „něco“ vyškrabávala a říkala si, jak jsou věci kolem nás zákeřné! Vypadají čisté, ale když se na ně podíváte zblízka, tak úplně čisté nejsou!

A pak jsem zaslechla, jak se oknaři baví o tom, že jeden z nich postavil dětem na zahradě malý stan a že je z něj nemůže dostat, a tak si, když nebyly doma, vlezl dovnitř, aby zjistil, proč se tam dětem tak líbí, a za chvíli zavolal svoji ženu, a pak leželi pod stanem oba, a... a co oknařům říkal dál, jsem neslyšela, protože mluvil potichu.

Ale mě to stejně nezajímalo, protože se mi v tu chvíli v hlavě rozsvítilo. Pochopila jsem, že tvrzení, které si pamatuju od svých třinácti let, není pravdivé.

Když jsme s někým v malém stanu, všimneme si na něm věcí, které nám během roku unikají a které bychom teď, v malém stanu, mohli třeba i napravit - pokud je napravit chceme a partner je našemu napravování pozitivně nakloněn.

Já vyčistila koš, sporák i dřez, a ráda, protože jsem na čištění měla čas, a pro příště budu vědět, co musím čistit lépe a častěji. A i vy můžete se svým partnerem napravit v malém stanu, kde je všechno jako na dlani, to, na co jste neměli čas během roku...

Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že už nebudu nikdy svým kamarádkám a kamarádům radit, aby, proboha, nejezdili na dovolenou pod malý stan! Ale budu jim dávat jinou radu.

Nebojte se jet na dovolenou s partnerem do malého stanu.

Třeba zjistíte, když vám bude táhnout na nohy a váš partner udělá všechno pro to, aby táhlo na nohy jemu a ne vám, že je to ten pravý…

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.