Marjána, dělobuchy a učitelka alkoholička

Šla jsem za nimi a poslouchala jejich, ty vole, voe, ty vole, ty voe...

„Cejtíš to, vole? Voe, to je marjána!" Smečka, které mohlo být deset, maximálně dvanáct let, se zastavila a zavětřila.

„Tamhle, voe! Vidíš je, jak hulej? Ty vole, vidíš ten dejm? Je to cejtit až sem, voe! Mňam, vole! To je vůnička," pochvalovala si smečka a koukala k obchodu na rohu.

Podívala bych se, kdo tam hulí marjánu, ale v tu chvíli Nejmenší vytáhl sirčičky a dělobušek. Zbystřila jsem. Před rokem jsem si poprvé v životě koupila bundu, na kterou padla půlka mého důchodu, a byla bych nerada, kdyby mi ji Nejmenší propálil.

„Doufám, že mi to nezničí bundu," netajila jsem svůj přízemní strach o svůj majetek a smečka mě ubezpečila, že ne. Ale to už ta příšernost chytla, začala hořet, vylétla asi dva metry do výšky, narazila do domu, přestala hořet a spadla na zem, metr od vchodu do prodejny s věcmi pro děti. Smečka se rozchechtala a šla dál. Naštvala jsem se.

„To bylo tedy strašně chytrý! Co kdyby tady stál kočárek s dítětem a spadlo to do kočárku?!“ Nejhorší mi pohotově odsekl.

„To my chceme!"

Šli dál, něco si říkali a pak se po mně nepřátelsky otočili.

„Nám nadáváte, ale tamhle těm nevynadáte, že kouří marjánu!"

Naštvala jsem se podruhé.

„Ty vole, a jak jim mám vynadat, když nepoznám, že kouří marjánu?!" Zvláštní, když jsem řekla vole já, málem umřeli smíchy, ale hned potom mi začali vysvětlovat, jak marjánu poznám.

„Tedy, ne že bych ji hulil, to ne," ujistil mě Třetí. "Ale poznám ji. Máma si občas dá."

„Já ji poznám hned. Tedy, ne že bysme ji doma pěstovali, ale poznám ji," řekl Nejmenší.

„Jé, paní učitelka! Dobrý den," zahalekal Čtvrtý. Po protějším chodníku šla asi čtyřicetiletá žena s mužem. Když odpověděla smečce na pozdrav, Čtvrtý mi upřesnil situaci.

„Učila nás, ale už nás neučí. Měla problémy s alkoholem."

A dost, řekla jsem si. S touhle negativní smečkou už dál nejdu!

„Jděte napřed! Poznáte marjánu, určitě ji tedy i kouříte. Odpálíte dělobuch, který může někoho zranit. Znáte učitelku alkoholičku. Samé negativní věci! Jděte ode mě pryč!"

Ale kdepak. Drželi se mě jako klíšťata.

„A tys mě naštval," obrátila jsem se na Největšího. „Řekla jsem, co kdyby to spadlo do kočárku, a ty řekneš, tohle my chceme! Co to je?! Copak vy chcete opravdu někoho zranit?"

„Ale už to nehořelo," bránil se Největší.

„Já vím, že to nehořelo, ale určitě to bylo rozžhavený!" Přikývl.

„To bylo."

„Tak vidíš. A kdyby to spadlo do kočárku na mimino, tak má znetvořený obličej!"

„Máte pravdu. To jsem přehnal. Ale nemyslel jsem to tak. Když jsem řekl, že tohle chceme."
Vidíte? A pak že se zázraky nedějí...