Milují se. Jemu je třináct a jí sedmnáct

Doba se mění. Když mi bylo šestnáct, což bylo v roce 1966, přišel mi k narozeninám popřát Míťa, kamarád mého osmnáctiletého bratra. Všichni někam odešli a my dva zůstali na chvíli sami v pokoji. Políbil mě na ústa, a když jsem se chtěla odtáhnout, políbil mě ještě jednou.

Vyděsila jsem se. Utekla jsem z pokoje na záchod a tam jsem se rozbrečela. Co když jsem právě teď otěhotněla?! Míťa byl sice hezký kluk, ale přece nebudu v šestnácti letech těhotná, proboha?! A i když je hezký, nelíbí se mi! Nesměje se stejným věcem, jakým se smějeme u nás doma, je takový holčičí. Já blbá! A teď jsem možná v tom!

Druhý den jsem šla do knihovny a půjčila si několik knih, ze kterých jsem si podrobně nastudovala, co je to pohlavní styk a ulevilo se mi. Bylo mi jasné, že z toho, co Míťa udělal, jsem opravdu, ale opravdu otěhotnět nemohla.  

Příběh, který vám budu dneska vypravovat, jsem slyšela v kupé, kde se mnou seděly dvě mladé ženy. 

Chápala jsem Jeho matku. Strach, co by bylo, kdyby její třináctiletý syn přivedl svou sedmnáctiletou lásku do jiného stavu. Stát se tohle mému synovi, tak se zblázním! A co teprve, kdyby se takhle zamilovala moje dcera?

„A co Její matka,“ zeptala se kamarádka a Jeho matka pevně stiskla rty a odpověděla až po chvíli.

„Byla jsem za ní - několikrát. Směje se mi. Prý jsou to děti. Ať neblbnu. Že můj syn ještě neví, na co ho má… Přijde mi, že je úplně pitomá.“

Kamarádka přikývla.

„Je pitomá. A co tvůj syn?“

„Ten je do Ní zamilovaný. Pořád si volají, pořád spolu někam chodí, pořád jsou u Něho v pokoji. Nebo chodí k Ní. Prý se spolu učí.“

„A co Ona?“ Jeho matka těžce vzdychla.

„Řekla jsem Jí, ať si dojde k doktorovi, ať Jí předepíše antikoncepci.“

„A co Ona?“

„Že nemá peníze. Tak jsem Jí řekla, že Jí na to dám a…“

„Tos neměla,“ skočila jí do řeči kamarádka. „Jestli Ji tvůj kluk zbouchne, holka bude stíhaná, protože mu je teprve třináct. A bude se hájit tím, že jsi to věděla, a že jsi Jí ještě platila prášky. A pojedeš v tom taky!“

Jeho matce strnula tvář. Vypadala jako by byla z ledu a přitom ve vlaku bylo teplo, dokonce jsme otevřely v chodbě okno, ale stejně to nebylo nic platné.

Když kolem nás projížděl rychlík, Jeho matka něco řekla, ale kamarádka ji neslyšela. Jeho matka to opakovala a kamarádka zase neslyšela. Ve chvíli, kdy rychlík projel, zaječela Jeho matka na celé kupé potřetí.

„Já přece nevím, jestli spolu něco mají!“

Podívaly jsme se na sebe všechny tři a všechny tři jsme vzdychly.

„Zblázním se z toho,“ řekla Jeho matka.

„Někam bych kluka odvezla,“ navrhla jsem já.

„A kam? Kam ho mám odvézt,“ odpověděla mi Jeho matka podrážděně. „Měli by snížit věkovou hranici. Z patnácti na třináct. A měla bych klid. Do holky bych narvala prášky třeba násilím!“

Kamarádka se ušklíbla.

„Jo, to by měli. Ale ať ji sníží i na trestný činy! Naše dětičky jsou totiž už ve třinácti schopný všeho!“

„Ani nevíte, jak jsem šťastná, že jsou moje děti dospělé,“ řekla jsem já a pak jsme až do Kolína všechny tři mlčely.