Mořský slizoun
Blíží se čas dovolených a většina z nás už ví, kam pojede, i když je pravda, že se zvyšuje počet těch, kteří nechávají výběr dovolené doslova na poslední chvíli, jako jsme to před pár lety udělaly s dcerou.
Vyrazily jsme tehdy k moři. Už poněkolikáté. Ideální dámská jízda. Sice jsem si při pohledu na její štíhlost zahanbeně říkala, že musím zhubnout, ale zároveň jsem byla na sebe hrdá, že jsem tuhle krásu nesmírnou, porodila já.
Ten den byly docela vlny, Rita šla do moře sama. Z dálky padesáti metrů jsem si všimla chlapa, který najednou rychle vstal z lehátka, kolem kterého prošla, a vyrazil za ní. Pověsil se na ni jako její stín a šel s ní, jako by k ní patřil, i když na ni
nepromluvil.
Až k našim lehátkům jsem cítila jeho pach slizouna. Všichni slizouni totiž páchnou stejně. Páchli stejně v sedmdesátých letech, kdy se podobně věšeli na mě, a páchnou stejně i teď, kdy se věší na moji dceru. Nespouštěla jsem z nich oči. Naštěstí je vlny rozdělily a slizoun se od ní dostal do bezpečné vzdálenosti.
Když se za chvíli Rita vrátila k našim lehátkům, bylo mi jasné, že jsem měla pravdu.
"Slizoun jeden,“ sedla si navztekaně vedle mě. „Čuměl na mě, když jsem šla kolem něj, tak jsem na něj udělala ksicht, ať si trhne nohou, a co myslíš, že udělal?! Vymrštil se z lehátka a šel za mnou?!"
"Já ho viděla. Pověsil se na tebe, jako když k tobě patří!"
A pak jsme si dlouho povídaly o slizounech. Že je nejlepší je ignorovat, protože jim dělá dobře, když si jich jejich objekt zájmu všimne. Doslova slizounsky je to vzruší!
"Nejlepší je pohled skrz ně, dělat, že je nevidíš," radila jsem nenápadně své nepoučitelné dceři, která dokáže sdělit slizounům svým pohledem hodně nepříjemných věcí, ale dělat, že je nevidí, neumí.
A vtom šel slizoun kolem nás. Padesát mu bude, tipla jsem si. Prořídlé, polodlouhé vlasy, jaké mají ti muži, kteří si odmítají přiznat, že začínají plešatět, a kdyby neměl břicho, které šlo krok před ním, byl by i docela štíhlý. Samozřejmě, že se zastavil kousek od našich lehátek a hypnotizoval dceru – beztrestně – protože měl sluneční brýle a mohl koukat kamkoli.
Když se konečně pohnul a odcházel, Rita se zvedla a šla za ním. Za chvíli se vrátila a vítězně mi hlásila, co při svém sledování zjistila.
"Kam myslíš, že ten slizoun šel? K bazénu za manželkou. Taková puťka to je! Hned mu začala mazat záda a utíkala mu pro kafe!"
Tím to ale neskončilo. Slizoun si nás hlídal. Jeho žena, drobná, nenápadná paní,
se pokaždé ochotně postavila tam, kde ji chtěl fotit a on fotil. Ale nefotil jenom svoji ženu, fotil hlavně moji dceru, která šla zrovna z vody nebo do vody, sprchovala se kousek od našeho lehátka, nebo se na lehátku mazala opalovacím olejem.
Nemohly jsme nic dělat na pláži ani v restauraci, kde si pokaždé sedl tak, aby na dceru viděl.
Hlídal si nás.
I my si ho hlídaly. A zjistily jsme, že to není slizoun mořský, ale že je to tzv. slizoun český...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.