Nejenom psí křižovatky

„Dejte si ho, prosím vás, na vodítko,“ křikla jsem na dámu, ale ta zavrtěla hlavou a zatočila vodítkem, které držela v ruce.

„Nic nedělá!“ Šla proti mně, vlčák se k nám nebezpečně blížil a naše štěňátko, které jsem na vodítku měla, se k němu se štěkotem vrhlo.

Křikla jsem na dámu podruhé. „Můžete si toho psa uvázat? Tohle je štěně! Nerada bych, aby mu ten váš něco udělal!“ Srdce mi zběsile tlouklo. Bála jsem se o Atíka a bála jsem se i já. Když mi bylo šest, kousl mě do ruky pes sousedů, kterého jsem chtěla pohladit po hlavě a od té doby mám před psy respekt.

„Už jsem vám jednou řekla, že nic nedělá,“ odsekla dáma a šla dál. Táhla jsem Atíka pryč, vlčák nás pár metrů doprovázel a pak se líně vrátil k dámě, která můj ustrašený ústup vítězně pozorovala.

Od té doby jsme se v parku občas potkávaly. Občas proto, že jsem tam přestala chodit kolem osmé hodiny, kdy tam chodila ona, ale i tak mezi námi docházelo ke konfliktům a několikrát jsem dokonce vytáhla mobil a vyhrožovala jí, že zavolám městskou policii, protože má mít psa na vodítku, ale s dámou to ani nehnulo. Měla jsem jí plné zuby a ona mě také.

Náš Athos rostl a nenechal si od svých soukmenovců nic líbit. V případě, že psí kámoš byl daleko větší než on, startoval po něm radši předem, i když ho ten druhý většinou ani nezaregistroval.

Pořád jsem ho vodila na vodítku, protože se z něho stala hyperaktivní, tvrdohlavá, neposlušná, rozmazlená jezevčí potvora, která by mi okamžitě pláchla a pravděpodobně by skončila během několika minut pod autem, a starší dáma pořád chodila se svým vlčákem bez vodítka a bez košíku.

Když bylo Atíkovi deset let, zase jsme se v parku potkaly. Kolem nás v tu chvíli procházel soused z našeho domu se svým psem a Athos se na něho vrhl. Oba víme, že z neznámých důvodů nemá jeho psa v lásce, takže jsme s tím počítali, já Athose strhla zpátky a soused nás v bezpečné vzdálenosti obešel.

Za chvíli jsme se vraceli zpátky. Dáma stála na chodníku před parkem, povídala si se známou a její vlčák ležel u ní. Za ty roky našeho nepřátelství jsem už věděla, že její vlčák je fena, která by našemu milovanému Atíčkovi opravdu nic neudělala, nicméně jsem se chystala, že arogantní dámu radši obejdu, ale než jsem stačila přejít na druhý chodník, vlčice nás uviděla. Postavila se a netvářila se přátelsky. Athos zvedl ocas a já věděla, že je zle. Oba psi si určitě uvědomili, že se jejich paničky nemají v lásce a rozhodli se, že si to za ně jednou a navždy vyřídí soubojem.

Vlčice se s vrčením rozeběhla k nám, protože byla, samozřejmě, opět bez vodítka, a Athos, samozřejmě na vodítku, se vrhl s vrčením proti ní. Dáma se zděsila a rychlostí, která převálcovala rekord Jarmily Kratochvílové, se vrhla za vlčicí, dohnala ji kousek před námi a chytila ji za obojek.

„Držte si ho, prosím vás,“ křikla na mě a v hlase měla strach. „Já před chvíli viděla, jak málem pokousal toho psa!"

„On by jí nic neudělal,“ ucedila jsem a hrdě jsme s Atíkem vešli do našeho parku…