Obyčejná žena

Nedávno jsem objevila v příloze sobotních novin článek nazvaný Podprsenky dolů! Prý ještě před pár lety by chození bez podprsenky na veřejnosti mohlo vyvolat pohoršení. Ale to se prý teď změnilo! Podprsenky prý teď zavrhly celebrity i obyčejné ženy.

Ty „obyčejné ženy“ mě zaujaly. Napadlo mě, že bych klidně tohle vypravování mohla nazvat, „Jak jedna obyčejná žena nenosila od roku 1967 podprsenku“, ale to by byl dlouhý název, takže si budeme vypravovat jenom o obyčejné ženě... 

V roce 1964 – 65, kdy mi bylo čtrnáct – patnáct let, jsem začala nosit podprsenku. To nešlo, nenosit ji! Musela jsem ji nosit, protože ji nosily všechny holky ve třídě!

Babička několik podprsenek přinesla od příbuzných a osobně dohlížela, abych je opravdu nosila. A tak jsem začala nosit podprsenky, i když jsem je na těle doslova nesnášela! Obtěžovaly mě! A ty příšerné barvy!

Koupila jsem si balíček černé barvy DUHA za pět korun československých, a v prádelním hrnci jsem všechny zděděné podprsenky, obarvila. Bohužel, nepomohlo to. Nesnášela jsem na těle ani tohle atraktivní, černé spodní prádlo...

A pak přišel zázrak! Stalo se něco, co mi pomohlo. A definitivně.

Jednou ráno jsem se chtěla obléknout a překvapeně jsem zjistila, že na mé podprsence, kterou jsem jakž takž vzala na milost, chybí zašupovátko z umělé hmoty, které na zádech drží podprsenku, aby nespadla. To zašupovátko zmizelo! Nebylo! Látka kolem byla ale ožužlaná, a tak jsem vzápětí zjistila, že zašupovátko do úplného ztracena, ožužlal náš pejsek Alfons.

Rychle jsem se rozhodla a udělala jsem přímo revoluční krok! Na jaře v roce 1967 se ze mě stala obyčejná žena! Definitivně jsem zavrhla podprsenky a začala jsem chodit bez nich.

Přiznám se, že si i po letech vzpomínám, jak moje první, možná i druhé vyjití na ulici bez podprsenky, bylo trochu stresující, ale protože v žádném případě nevyvolalo u nikoho pohoršení, rychle jsem ze sebe stres otřepala a začala jsem žít svobodný, nesvazující život bez podprsenky.

Měla jsem malá, beatnická prsa, jak jsem ráda říkala. Byla mi sympatická a jejich velikost jsem nikdy neřešila. Když měl některý z mých kamarádů hloupé poznámky, odpovídala jsem, kdo hledá, najde!

Ženy a dívky kvitovaly moji statečnost kladně a měly závistivé poznámky typu, ty se máš, že ji nemusíš nosit! Co já bych za to dala...

A pánové, když mě pohladili po zádech - to už jsem pracovala v kolínském divadle, a v divadle po sobě pořád všichni sahají - pánové nadšeně vykřikovali, ty vážně nenosíš podprdu?! A já hrdě odpovídala, nenosím. Na co?

Podprsenku jsem nosila pouze v době, kdy jsem kojila své dvě děti, ale jak jsem je kojit přestala a moje prsa se opět vrátila do své beatnické velikosti, hned jsem si zase začala svobodně lebedit bez podprsenky. A když měl v té době opět některý z pánů hloupé poznámky, odpovídala jsem, moje děti by po narození hlady neumřely, obě jsem měla čím kojit!

Před pár lety byla v zimě opravdu zima, tak jsem začala nosit podprsenkový top s úzkými ramínky. Je elegantní, nesvazující a příjemný!

Naučila jsem se ho nosit pořád, nejenom v zimě a vřele ho doporučuju všem ženám, které mají stále beatnická prsa…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.