Nevěsta od sousedů

Tento ideální stav mi začala kazit Alenka od sousedů, která se rozhodla, že si mě vezme. Když se k ní přidali i moji rodiče a sestra se švagrem, začal jsem jezdit domů s pocitem, že jedu k zubaři...

Alenku jsem znal odmalička, chodili jsme spolu do školy, nebyla ošklivá ani hloupá, ale měla smůlu. Nevzal bych si ji, ani kdyby byla ze zlata a nezavdal jsem jí sebemenší příčinu, aby si myslela, že se mi líbí.

Nepomohlo to. Naopak. Poslední rok vytáhla do boje a použila k tomu moji maminku a tátu. 

„Petříčku, je ti skoro třicet! Tos nikdy nepřemýšlel o tom, že se oženíš?“

„Ani ne, mami. Jsem pořád v práci a o víkendu jedu k vám. Nemám na nic čas.“

„No právě,“ přidal se otec. „Nemáš na nic čas. Tak si namluv Alenku a my vystrojíme svatbu!“

„Tati, ale já se chci oženit z lásky!“ Maminka mávla rukou.

„Láska přijde, až přijdou děti, Petře!“

Zhrozil jsem se. Tak to je konec! Oni to myslí vážně! Co budu dělat? Musím něco vymyslet. Musím...

Příští víkend jsem nepřijel. Zavolal jsem domů a řekl jsem, že musím doprovodit Vandu, svoji novou kolegyni, na důležitou firemní akci. Další víkend poslal šéf mě a Vandu na služební cestu do Říma, a tak jsem domů přijel až třetí víkend.

Když jsem šel od auta, maminka vyběhla před dům a lomila rukama.

„Petře, cos jedl?! Zhubl jsi! Proboha!“

„Ale nezhubl! Vanda dělá výborné večeře!“

„Vanda?!“ Maminka se na mě překvapeně podívala a pak bezmocně rozhodila rukama. „Kdo to je?“

„Přece Petrova nová kolegyně, kvůli které dvakrát nepřijel, maminko,“ ozval se od dílny otec. „Hned jsem ti říkal, že to nebude jen tak! Tak Vanda?“

„Ano. Vanda,“ přikývl jsem a celý víkend jsem nemluvil o nikom jiném než o Vandě.

„A kdy nám ji přivezeš ukázat, Petříčku,“ zeptala se maminka, když jsem šel v neděli večer k autu.

„Třeba hned za týden, mami,“ navrhl jsem a maminka spokojeně kývla na tátu.

„Tatínku, tak snad konečně budeme mít od Alenky pokoj!“

Vida, říkal jsem si cestou domů, tak Alenka se rodičům nelíbí. Tím líp! Vanda se jim bude líbit určitě! A za týden se ukázalo, že jsem měl pravdu!

Rodiče, sestra, švagr i děti, se nemohli Vandy nabažit. Nedivil jsem se. Vanda byla dokonalá!

V sobotu jsme na zahradě grilovali a vedle u sousedů se občas pohnula záclona. Doufám, Alenko, že se brzy vdáš, když vidíš, koho jsem si přivezl, říkal jsem si v duchu. Vedle Vandy totiž Alenka neměla šanci, to viděla celá moje rodina a viděla to určitě i Alenka.

Když jsme se v neděli večer loučili, maminka se Vandy zeptala, kdy zase přijede.

„Až za půl roku, bohužel,“ odpověděla Vanda smutně. „Letím ve středu pracovně do Brazílie. Doufám, že to tady beze mě Petříček vydrží!“

Podívala se na mě s takovou láskou, že se všem kolem zatajil dech. Pak si otec odkašlal.

„Proč by to nevydržel. Vydrží! Vždyť na tebe, Vandičko, čekal dost dlouho! Až se vrátíš, přijeď. Už teď se na tebe všichni těšíme!“

Nasedli jsme do auta, zamávali, a když jsme zahnuli za roh, oba jsme si oddychli.

„Bylo to náročné, ale zvládli jsme to, viď,“ usmála se na mě Vanda a já přikývl.

„Ani nevíš, jak moc ti děkuju! Mám na půl roku pokoj. Potom se rozejdeme, protože sis v Brazílii našla jiného! Ty nevěrnice!“

Oba jsme se rozesmáli a pak jsme začali mluvit o svých partnerech, se kterými jsme už několik let žili. Já s Jiřím a Vanda s Helenou.