Opovaž se to někam napsat!

Když má naše dítě jakékoli problémy ve škole, řešíme je s vedením školy. Když to nepomůže, obrátíme se výš. Nebo to vzdáme a naše dítě přejde na jinou školu... A teď si představte, že se děje bezpráví někomu z rodiny vaší kamarádky, vy o tom chcete napsat, ale dostanete od ní přísný zákaz: Opovaž se to někam napsat!

Domovy důchodců. Pečovatelské domovy. Penziony pro seniory. Domovy pro přestárlé… a tak dále. Zařízení, kde žijí ti, kteří zhruba před sedmdesáti lety chodili do školy a jejich rodiče je bránili před vším ošklivým, co je tam tehdy potkalo. Dneska už jim rodiče nepomohou, a pokud tito staří lidé mají děti, nepomohou jim ani ty, i když většinou o tom, co jejich rodiče v těchto zařízeních potkává špatného, dobře ví.

Tady je několik příkladů:

„Stěžovala jsem si na úklid, ale teď už neřeknu ani slovo. Všichni mě ignorují, nikdo se mnou nemluví, klienti ani personál, protože všichni vědí, že mě ředitelka nemá ráda.“

„Jídlo je studené, a je ho málo. Mlčíme. Bojíme se hlavní kuchařky. Když něco řekneme, přijde na pokoj a řve na nás.“

„Když se ředitelka pohádá doma s manželem, pozve si na kobereček údržbáře a pokračuje celý den. Nikoho ze zaměstnanců nevynechá! A ti si zase smlsnou na nás a to ona moc dobře ví.“

„K večeři nám dají špalík tvrdého neoloupaného salámu. Nemáme sílu si ho nakrájet a ukousnout už vůbec ne. Za deset minut služba talíře se salámem odnese, a je po večeři. Ještě, že si schováme suchý chleba.“

O tom napíšu, rozhodla se, když se tohle všechno dozvěděla

„Opovaž se,“ vyděsila se moje kamarádka, která si mi právě postěžovala, jak s maminkou v jistém „domově“ personál špatně zachází

„Máma to vydrží, je zvyklá, za války byla nasazená v Drážďanech, ona si nestěžuje, jenom to konstatuje. Chtěli jsme dát ředitelce před rokem sponzorský dar, ale zakázala nám to a také nám poprvé řekla, proč. A že to vydrží. Víš, jak dlouho jsme čekali, až se tam uvolní místo? Chodím do práce, do důchodu jdu za pět let, dcera má malé dítě, bydlí s námi, to už prostě nešlo. Máma je ležák, a tady má větší klid než doma. Ireno, opovaž se to někam napsat!“

Poslechla jsem. Nenapsala jsem nic. Za měsíc jsem jela vlakem s kamarádkou. Byla na první pohled utrápená, stačilo na ni kývnout, a s úlevou zvedla stavidla...

„Maminka má už hodně dlouho roční předplatné novin a dvou časopisů. Teď jí přišla složenka, a zrovna u ní byla ředitelka na vizitě. A víš, co jí řekla?"
„Já tedy nevím, paní Kratochvílová, jestli je to ve vašem věku rozumné. Být vámi, platila bych si jenom půlroční předplatné. Rozumíte mi, že? Škoda peněz, kdyby…“

Je to začarovaný kruh. Staří lidé se nebrání, protože se bojí

Kam by šli? Také nechtějí svým dětem přidělávat starosti. A děti někdy radši nic nevidí a neslyší. Dali své rodiče přece do „domova“! Mají tady jídlo, teplo, celodenní péči!

Opovaž se o tom někam napsat – říkají všichni

Ale jak právě slyšíte, nakonec jsem zákazy, které jsem dostala, nerespektovala. Ale změnila jsem, co se dalo. Nikdo se nepozná. A tak se nikomu nic nestane. Kde není žalobce, není soudce. Ale něco mě přece jenom napadlo. Za deset dnů bude Štědrý den. Vánoce! Svátky radosti, lásky, klidu. Ano, už zase přicházejí Vánoce, šťastné a veselé!

Možná by byly pro mnoho klientů některých „domovů“ opravdu šťastné a veselé, kdyby věděli, že za nimi už brzy přijde někdo, kdo nebude patřit k zaměstnancům domova, někdo, kdo se jich zeptá, jak jsou spokojení ve svém „domově“, co se jim nelíbí, zeptá se jich, jak se k nim chovají zaměstnanci, a hlavně se jich zeptá, jak se k nim chovají ředitelé, protože ryba, ta vždycky smrdí od hlavy.

Dnešní příběh sice nebyl příliš veselý, ale naštěstí se to, co jsem uvedla, týká pouze některých zařízení, a některých ředitelů a zaměstnanců – a ti si naše poděkování nezasluhují. Všem ostatním posílám i za vás, obrovské poděkování za jejich náročnou práci, za kterou si zasluhují úctu nás všech…

Spustit audio