Když je šéf na sladký

Po ekonomické škole jsem nastoupila v jedné firmě jako účetní, zařídila jsem si byt, který mi nechala babička a rozešla jsem se s Martinem, který u mě dva roky bydlel a měl pocit, že jsem kuchařka, uklízečka, bytná a sexuální pracovnice v jednom. A aby se to nepletlo, dostala jsem výpověď.  

Druhý den jsem šla na úřad práce, abych se podívala, jaká místa kdo nabízí a všimla jsem si adresy firmy, kousek od mého bytu. Hledali účetní s perfektní znalostí němčiny, s řidičákem, a upozorňovali, že bude někdy pracovat i o víkendech. Když jsem tam zavolala, přepojili mě na šéfa, ten na mě spustil německy a já mu perfektní němčinou odpověděla.

„Vaši firmu znám, bydlím vedle v ulici. Můžu vám být kdykoli k dispozici, protože jsem svobodná a momentálně po rozchodu s přítelem, takže jsem volná a asi ještě dlouho volná budu, když pro vás budu pracovat i o víkendech, což mi nevadí, protože...“ Přerušil mě a česky mi řekl, abych okamžitě přišla, že mě bere. A bylo to.

Seděla jsem v kanceláři se třemi úřednicemi. Všechny se o mé místo ucházely, ale jejich němčina nebyla tak dobrá jako moje, což si, samozřejmě, nepřiznaly. Koukaly na mě zle a já se jim nedivila. Moje práce byla výborně placená, a navíc jsem měla často jezdit s naším svobodným a pohledným šéfem do Německa.

Protože nemám ráda kolem sebe dusno, lezla jsem svým třem kolegyním doslova do zadku, ale ani po dvou měsících se jejich chování nezměnilo.

Jednou jsem napekla mini dortíky, v tom jsem totiž mistr, každé jsem dala na stůl plný talíř a jeden jsem odnesla i šéfovi do jeho kanceláře. Zatímco on se do mých mini dortíků hned pustil, ty tři ježibaby začaly ohrnovat nos.

„Co to je?! To bych se styděla někomu nabízet,“ řekla jedna. „Tak tohle se jí tedy fakt nepovedlo...“ ušklíbla se druhá. „To by nežral ani náš pes, a že ten sežere všechno…“ podívala se na mě výsměšně třetí.

V tu chvíli pohár mé trpělivosti přetekl. Všechny mini dortíky z jejich talířů jsem smetla do koše a pak jsem řekla jednu jedinou větu.

„Už nikdy nebudu házet perly sviním!“

Pak jsem šla za šéfem, který právě dojídal můj poslední mini dortík, a řekla jsem mu, že dávám výpověď. Vytřeštil na mě oči a chtěl znát důvody. Popsala jsem mu, co se stalo, i co jsem dámám právě řekla a on se rozesmál.

„Lído, vaši výpověď v žádném případě nepřijímám! Od zítřka budete mít svoji kancelář, jiné pracovní zařazení a vyšší plat.“

Zůstala jsem na něho překvapeně koukat a on se usmál.

„Nemusíte se ničeho bát, Lído. Prozradím vám svoje velké tajemství. Já jsem totiž na sladké!“