Paměť dětí

Určitě jste tohle od svých mladých a trochu starších kamarádek a známých, slyšeli někdy také. Ženy, kterým je přes padesát, už paměť svých dětí neřeší, protože dobře ví, jak je paměť (a to nejenom ta dětská) laskavě zrádná.

I já to ve svých padesáti pochopila a od té chvíle radím ženám, které se hrozí toho, na co jejich děti nikdy nezapomenou, aby se jich zeptaly, co si vlastně pamatují...

Janě jsem to poradila také. Ať se svých dětí zeptá na tu jejich „příšernou dovolenou“, během které se po každodenních hádkách rozhodla, že se se svým Mirkem rozvede. Jana mě poslechla a dětí se zeptala.

Sedmiletý Marek ji překvapil jako první.

„Mami, to byla nejkrásnější dovolená! Táta mě tam naučil plavat! Tys byla s Janou pořád na pláži a my chodili s tátou dozadu ke kamenům, tam jsme vlezli do moře a táta mě učil plavat. A jednou jsme už zpátky nešli po pláži, ale připlavali jsme k vám, pamatuješ se?“

A jako druhá ji překvapila jedenáctiletá Jana.

„Mami, nikdy jsme si spolu tak hodně nepopovídaly, jako na téhle dovolené. Marek byl pořád s tátou a my byly spolu na pláži a pořád jsme si povídaly! Nebo jsme luštily křížovky. Bylo to strašně prima!“

V žádném případě si nechci dělat nárok na to, že jsem manželství Jany pomohla zachránit, to opravdu ne! Ale je pravda, když jí děti její „příšernou“ dovolenou takhle vychválily, že přehodnotila své stanovisko, žádost o rozvod nepodala a ani ji v dohledné době, nepodá.

I já jsem své dospělé děti několikrát podrobila nenápadnému „výslechu“, co všechno si vlastně z dětství pamatují a zjistila jsem, že to, co trápí mě, to, co si vyčítám od chvíle, kdy se to před dvaceti, třiceti lety stalo - v jejich paměti nezůstalo.

„Filípku, pamatuješ si, jak jsem ti dala facku,“ zeptala jsem se svého, dnes už čtyřicetiletého syna. Byla to jediná facka, kterou jsem mu dala. A i když si ji zasluhoval, nikdy jsem si to neodpustila. Po mé otázce se zatvářil, jakože ví a neví, tak jsem mu ji nerada připomněla.

„Bylo ti pět let. Byla jsem na operaci se žlučníkem, a když jsem z nemocnice přišla domů, šli jsme se projít k Labi. Já šla pomalu, řez mě bolel a ty ses najednou těsně u břehu zamotal a málem jsi spadl do Labe a já se strašně lekla, a ty ses začal smát a mně došlo, že jsi to udělal schválně a dala jsem ti facku, ne velkou, ale trefila jsem se ti do nosu a tobě začala téct krev...“

Začal se smát, stejně jako tehdy.

„Ne. Tak to si fakt nepamatuju.“ Uf. Strašně se mi ulevilo. Strašně.

Když jsem se vyptávala Rity, nepamatovala si nic z toho, o čem jsem si myslela, že to má ve své paměti doslova zabetonované.

„Ale pamatuju si, jak jsi mi jednou dala facku,“ řekla nakonec moje dcera, moje sluníčko, které jsem nikdy neuhodila! Nikdy!

„Rozbila jsem tátův hrníček. A tys mi dala facku. Nebyla velká. A nevadilo mi to. Chápala jsem tě. Věděla jsem, že je to kvůli tátovi. Že jsi nervózní, že přijde domů a bude řvát, co jsme dělali, že jsme mu rozbili hrníček...“

Vůbec jsem si nepamatovala, že bych Ritušce dala někdy facku. A vůbec nevím, jestli tehdy pan Fuchs něco na rozbitý hrníček říkal.