Podívej se, Vlastičko, jak je venku krásně!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlak, večer, noc, interiér, České dráhy (ilustrační)

Doba coronavirová byla zlá. Každý z nás ztratil někoho, koho znal více nebo méně a mnoho z nás ztratilo někoho z rodiny. A přesto měla doba coronavirová okamžiky, kdy byla krásná. Vzpomínám si, jak bylo Václavské náměstí před rokem na jaře, překrásně liduprázdné! Vlastně by se spíš hodilo, abych řekla, že Václavské náměstí bylo překrásně turistuprázdné!

Na nádraží v Kolíně i v Praze se lidé dali počítat - tak málo jich bylo! Vlaky byly prázdné, často jsem seděla v kupé sama, metrem jezdilo pár lidí a ještě něco mi vyhovovalo! Určitě jste si to občas zkusili také! Pod rouškou se tak krásně nadávalo! Třeba na řidiče, kteří těsně přede mnou přefrčeli přes přechod pro chodce...

Ale kdybych měla říct, čeho jsem si užívala nejvíc, byly by to vlaky, protože v Činoherním klubu jsme s malými přestávkami zkoušeli pořád, takže jsem mezi Kolínem a Prahou cestovala v době coronavirové, také pořád.

Vlaky byly příjemně prázdné a my, pravidelní cestující, jsme si rychle zvykli na klidnou a tichou samotu, kterou jsem si s požitkem znovu uvědomila, když jsem letos na jaře vstoupila do prostorného vagonu, plného prázdných sedaček, na kterých sem tam někdo seděl a vybrala si své místo tak, aby kolem mě bylo dost prázdného prostoru.

O kousek dál ode mě, přes uličku, seděl u okna starší pán. Co se hluku týče,  nevyhodnotila jsem ho jako nebezpečného, spokojeně jsem se uvelebila, vydezinfikovala jsem si pečlivě ruce, vyměnila brýle na dálku za brýle na blízko a vytáhla jsem texty s vypravováním nápovědy.

Potřebovala jsem je pročíst a upravit, protože jsem už dávno zjistila, že texty, které mi někde vyšly a já je chtěla použít pro rozhlas, musím upravit, protože slovo vytištěné není totéž, co slovo mluvené, což mi potvrdí každý, kdo spolupracuje s rozhlasem.

Ten starší pán, který seděl přes uličku o sedadlo dál, byl opravdu tichý, na rozdíl od svého mobilu, který si jízdu vlakem užíval a rozjuchaně dával nám, cestujícím, najevo svou přítomnost. Drnčel, ševelil, chvílemi něco říkal a tichý starší pán ho neustále konejšil. Budiž. Po deseti minutách jsem si na oba zvykla.

Ale pak se tomu mobilu podařila mně nepochopitelná věc! Rozjuchaně spojil přes video staršího, tichého pána se stejně rozjuchanou mladou dámou, která se objevila na displeji telefonu a po hlasitém uvítacím ceremoniálu začala staršímu tichému pánovi vypravovat, jak vezla mámu s tetou k Vietnamcům na nákup, a že vůbec, ale vůbec nechápe, proč nejeli do Lidlu, ale prý máma říkala, že tenhle Vietnamec má nejlepší rajčata, což je sice možné, ale nedá se před ním vůbec zaparkovat, takže musí couvat k popelnicím a blablablabla…

Starší tichý pán najednou přerušil její monolog tím, že přiložil svůj telefon k okénku vlaku.

„Podívej se, Vlastičko, jak je venku krásně."

Vlastička ale v popisu svízelného parkování před Vietnamcem pokračovala dál a starší tichý pán opět přiložil telefon k okénku vlaku.

„Podívej se, Vlastičko, jak je venku krásně."

Když během následujících pěti minut udělal totéž šestkrát, a já pořád četla jednu a tu samou větu a dál jsem se nebyla schopná pročíst, sbalila jsem všechno do tašky, vyměnila si brýle na blízko za brýle na dálku, vstala jsem a vzala si z věšáku bundu.

V tu chvíli jsem zachytila pohled starší dámy, která seděla přes dvě sedadla od staršího tichého pána, a ta zvedla oči v sloup a zakroutila naštvaně hlavou.

Když jsem odcházela do druhého vagonu, doprovodil mě hlas staršího tichého pána.

„Podívej se, Vlastičko, jak je venku krásně."

Měl pravdu. VENKU bylo opravdu krásně…

Spustit audio

Související