Pardubice vstoupily do dějin jako Pordoby. Jak dlouho vlastně existují?

Historické osídlení na území dnešních Pardubic se rozvíjelo od 10. století. Pravdou ale je, že daleko významnější byla v té době hradiště v blízké Chrudimi nebo Hradci Králové. Kdysi malá osada u Labe, dnešní Pardubice, ale měla výhodnou polohu. Strategický byl hlavně brod a přívoz přes řeku. A svoji roli také samozřejmě sehrálo založení opatovického kláštera v druhé polovině 11. století.

Pardub coby hlava rodinného klanu?

Po polovině 12. století byl na území Pardubic založený klášter cyriaků. V roce 1295 vzal tento klášter a kostel sv. Bartoloměje pod svoji ochranu papež Bonifác VIII. A právě v jeho potvrzovací listině se vůbec poprvé v historii zmiňují Pardubice, i když v podobě „Pordoby“.

Teorií, jak Pardubice dostaly své jméno, existuje několik. Historik Josef Sakař odvozuje název od „Parduba“. Byl to snad stařešina rodu, který příslušel k osadě, někde v oblasti dnešních Pardubiček, později i k tvrzi a vznikajícímu městu. Učitel František Karel Potěšil v díle Z Kroniky města Pardubic z roku 1902 také jmenuje Parduba, ale už jako zakladatele tvrze. Obyvatelé osady, zárodku městečka, se pak nazývali Pardubici, tedy Pardubovi potomci či lidé.

Pardál a duby

„Se zajímavou teorií přišel ke konci 19. století historik Josef Jireček,“ uvádí odborník na pardubickou historii František Šebek. „Podle jeho teorie má jméno města základ ve slově Pard, přesněji, v polatinštěném osobním jméně Pardus. Významově je to „pardál“, ale v té době to bylo docela běžné osobní jméno. Tam, kde tedy jistý Pard sídlil, mohly být také nějaké nepřehlédnutelné duby. Takže i tohle spojení, tedy Pard - Dub, je podle Jirečka docela možné,“ vysvětluje František Šebek.

„Jak to ve skutečnosti celé bylo, to nevíme, ale ještě nám to vlastně komplikuje ta skutečnost, že název Pardubice se objevuje v latinských listinách obvykle vždy zkomoleně. Jméno města totiž opisovali lidé, kteří ani třeba neuměli česky a místním názvům tudíž vůbec nerozuměli. Takže než se v patnáctém století ustálil název Pardubice, setkáváme se také s označením jako Purdavitz, Pordábic, Pordobitz a podobně,“ dodává František Šebek.

V listině z roku 1340, která obsahuje závěť Arnošta z Hostýně, je první dochovaná zmínka o tom, že Pardubice jsou městem|foto: František Šebek

Slavní páni z Pardubic

O povýšení Pardubic z osady na poddanské městečko se zasloužili páni z Hostýně. Ti Pardubice dostali výměnou za svůj hrad Vízmburk. (Dohodli se na tom se syny nejstaršího známého majitele pardubického panského sídla, Půty z Dubé, na přelomu 13. a 14. století). Páni z Hostýně, především Arnošt z Pardubic, přeměnili Pardubice v letech 1332 až 1340 na město.

Arnošt z Pardubic (nebo také Hostýně a Staré) sepsal 29. prosince 1340 závěť. A právě v ní jsou Pardubice poprvé nazvány „civitas nova", tedy nové město. Vykonavatelem závěti učinil Arnošt svého syna, také Arnošta. Ten z celého rodu vynikl nejvíc. Stal se totiž prvním pražským arcibiskupem a přítelem císaře Karla IV. Seznámil se s ním už při svých studiích práv v Itálii.

Půlka koně zůstala v Miláně

Páni z Pardubic významně ovlivnili počáteční vývoj města a to převzalo do svého znaku i jejich rodový erb. Přední půlku koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Hlavní role v legendě o přeseknutém koni patří Ješkovi z Pardubic. Když český král Vladislav II. s německým císařem Barbarossou táhl do Itálie, aby tam dobývali Milán, čeští rytíři se prý vyznamenali celou řadou udatných skutků.

Reliéf na Zelené bráně zachycuje erbovní pověst o původu znaku pánů z Pardubic. Podle kresby Mikoláše Alše reliéf vytvořil roku 1903 sochař Bohumil Vlček|foto: František Šebek

Pověst o nebojácných rytířích u Milána poprvé líčí Václav Hájek z Libočan v 16. století. V Kronice české vypráví o tom, že jednou v noci se prý českým rytířům podařilo přelézt hradby Milána. Začali tam loupit. A když měli dost kořisti, včetně zcizených koní, dobyli bránu, aby se opět dostali ven z města. Mezitím se ale už obránci Milána vzchopili a bránit své město. Přesekli lano, které drželo už vytaženou mříž ve vstupu brány, a ta s rachotem dopadla dolů. Poslednímu jezdci ze skupinky právě unikajících Čechů přesekla koně. V sedle seděl jakýsi Ješek Kotouč, známý také jako Ješek z Pardubic, který ale bez zranění vyvázl.  

Čtěte takéPodívejte se na další NEJ Pardubického kraje

Ješek, podle kronikáře Hájka, neztratil duchapřítomnost. Vzal přední půlku koně a dokonce i s kořistí doběhl do českého ležení. Král prý užasl a za odvážný čin Ješka odměnil znakem s polovinou bílého koně. Tato pověst ožívá například na Zelené bráně v Pardubicích, kde zdobí západní bředbraní. Původní kresbu Mikoláše Alše převedl v roce 1903 do mělkého reliéfu sochař Bohumil Vlček.