Pochází plechový rytíř z rodu Pernštejnů? Poslechněte si, jak se stavěla pardubická radnice

Nová publikace autorů Matěje Bekery, Jana Ivanegy a Veroniky Schiebelové představuje architektonický a urbanistický rozvoj Pardubic od druhé poloviny 19. století do roku 1945. V rámci 73 hesel autorský tým prezentuje nejvýraznější stavební počiny ve městě od celostátně významných tvůrců až po lokální architekty a stavitele.

Kniha má bohatou obrazovou dokumentaci, včetně řady stavebních plánů, snímků současného stavu objektů, ale hlavně výjimečný soubor dobových fotografií ze sbírky Východočeského muzea.

„Publikaci doplňují také mapové podklady a QR kódy, které odkazují k umístění objektů ve městě. Naše kniha je určena nejen pardubickým patriotům, zájemcům o moderní architekturu či urbanismus, ale také turistům, kteří tak budou moci lépe poznat barvitou historii Pardubic,“ vysvětluje za autorský tým Jan Ivanega.

Radnici musely ustoupit historické domy

Pardubická radnice patří mezi nejkrásnější objekty Pernštýnského náměstí. Je to reprezentativní budova, postavená ve stylu neorenesance v letech 1893 až 1894, podle projektu architekta Jana Vejrycha. Autorem reliéfní a sochařské výzdoby je Antonín Popp, zadní trakt je vyzdobený podle motivů kartonů Mikoláše Alše. Radnice stojí na místě, kde už historicky sídlili pardubičtí radní. Současný neorenesanční objekt vznikl na parcelách tří zbořených městských domů.

Snímek pardubické radnice z přelomu 19. a 20. století|foto:Východočeské muzeum v Pardubicích

První úvahy o stavbě radnice se objevily už v roce 1888. „Vedení města uvažovalo o tom, že by v novém objektu sídlily i zemské úřady, které byly v areálu zámku. Ty se ale stěhovat tehdy ještě nechtěly,“ vysvětluje historik Východočeského muzea v Pardubicích Jan Ivanega. „Z později vypsaného konkurzu vyšel vítězně architekt Jan Vejrych, který měl už za sebou realizace velkých veřejných budov a radnic. Díky řadě svých domácích i zahraničních studijních cest navíc velmi dobře ovládal tvarosloví renesance. Ta architektura ale v sobě nese i politické poselství. Hybateli proměny pardubické radnice byli totiž Mladočeši, kteří tak chtěli vyjádřit myšlenku modernizace Pardubic a konce starých časů.“

Pardubická radnice byla postavena podle projektu architekta Jana Vejrycha ve stylu novorenesance|foto:Jan Ptáček

Antonín Popp, který se podílel i na výzdobě Národního muzea či Národního divadla v Praze, umístil na pardubickou radnici medailony českých králů (Vratislava II., Přemysla Otakara II., Václava II., Karla IV., Václava IV., Jiřího z Poděbrad, Vladislava II. a Rudolfa II.). Radniční věže ozdobil alegorickými figurami různých vrstev české společnosti 16. století. Středovou atiku nad hlavním vchodem zdobí plechová socha. „Řada lidí si myslí, že jde o plastiku rytíře Vojtěcha z Pernštejna, ale stejný motiv užil Antonín Popp i na radnici v Kladně nebo Kolíně,“ jde tak o typizovanou postavu, vysvětluje historik Jan Ivanega.

Občanská záložna coby nevkusný činžák?

Občanská záložna v Pardubicích vznikla jako druhá nejstarší záložna v Čechách na prahu šedesátých let 19. století. „Zprvu využívané prostory ve staré barokní radnici na náměstí jí ale už nevyhovovaly, a tak na konci 80. let 19. století záložna zakoupila dům, který uzavíral jihovýchodní roh Pernštýnského náměstí a získala také sousední objekt. Návrhem pověřila záložna pražského stavitele Václav Kauru, objekt byl hotový v roce 1894,“ dodává Jan Ivanega.

Budova Občanské záložny v Pardubicích byla dokončena v roce 1894|foto:Jan Ptáček

Kaura navrhl dvoupatrový objekt na půdorysu písmene L v neobarokních formách. Do náměstí se obracel pětiosým průčelím. „Pozoruhodným prvkem hlavní fasády byl pseudobarokní portál završený volutovým tympanonem. Atikový štít zdobil výrazný nápis Občanská záložna. Současníci objekt pardubické záložny kritizovali jako nevkusný činžák, jehož průčelí svým vkusem neodpovídá starým fasádám na náměstí,“ doplňuje Jan Ivanega. Na prahu 20. století záložna ještě koupila a upravila sousední dům na Pernštýnském náměstí. 

Moderní reálka

Oblast jižně od historického jádra Pardubic byla už od 19. století centrem vzdělávání a sportovních aktivit. V těsném sousedství kostela Zvěstování Panny Marie začalo fungovat roku 1863 reálné gymnázium a vzdělávací instituce. „Hned naproti školskému areálu zůstávala volná rozsáhlá parcela, která se stala ideálním prostorem pro další novostavby škol. Městské zastupitelstvo už v roce 1925 schválilo výstavbu komplexu nového státního reálného gymnázia pro chlapce s ředitelskou vilou,“ přibližuje historik Východočeského muzea v Pardubicích a spoluautor knihy Cesta k modernímu městu Matěj Bekera.

Budova nové reálky na snímku z doby okolo roku 1930|foto:Východočeské muzeum v Pardubicích

Projektu výstavby reálného gymnázia se ujal pražský architekt s pardubickými kořeny Ladislav Machoň. Objekt s padesáti osmi místnostmi byl hotový v srpnu 1929. „Při návrhu nejrozsáhlejšího školního projektu v prvorepublikových Pardubicích vycházel Machoň ze své někdejší spolupráce s architektem Janem Kotěrou. Právě pozdní tvorba tohoto autora kombinujícího moderní klasicismus s obkladem a režným zdivem je patrná na hlavním uličním průčelí školy. Ladislav Machoň při návrhu gymnázia také vycházel z tvorby architekta Josefa Gočára, inspiraci je možné najít v hmotovém řešení hlavní schodišťově věže. Tuto část komplexu o patro převýšil oproti bočním křídlům, jež ještě umocnil artdecovou atikou s měděnou střechou.“

Objekt, který nepřestal sloužit soudnictví

Pardubická lokalita Na Třísle, v těsné blízkosti řeky Chrudimky, se zásadně proměnila po regulaci toku na začátku 20. století a po vybudování čtyř nouzových domů na pravém břehu řeky o desetiletí později. „Parcelu v těsné blízkosti staré reálky a nově vybudovaného Prokopova mostu vybrala městská správa pro další veřejné stavby. Pozemky město převedlo na stát, který tu zamýšlel vybudovat komplex okresních finančních úřadů a okresního soudu,“ vysvětluje Matěj Bekera.

Budova okresního soudu navržená architektem Ladislavem Machoněm|foto:Jan Ptáček

Na prvních návrzích začal architekt Ladislav Machoň pracovat mezi léty 1931 až 1932. „Z důvodu hospodářské krize a problémů s podložím se ale projekt protáhl. Komplex dvou nestejnorodých objektů stavební firma dokončila v závěru roku 1937. Ladislav Machoň při návrhu komplexu vycházel z tehdejších trendů funkcionalistické architektury a designu,“ uvádí Matěj Bekera.

Pardubický soud a finanční úřady na archivním snímku po roce 1935|foto:Východočeské muzeum v Pardubicích

Zatímco pro severní část Ladislav Machoň využil čtvercový půdorys dvoupodlažní stavby, pro finanční úřady v jižní části parcely volil čtyřpodlažní budovu připomínající kvádr. „Machoň už při prvních návrzích akcentoval, že úřední domy budou mít několik účelů. Ve vyšším objektu měla své kanceláře Berní správa v Pardubicích nebo Katastrální měřičský úřad. Nižší objekt v severní partii parcely obsadil Okresní soud v Pardubicích, který zde disponoval i prostorami zadržovací vazby. V přízemí objektu fungoval Cejchovní úřad,“ dodává Bekera.

Jediný prvorepublikový most přes Chrudimku

Na jihovýchodním okraji historického jádra města byla ještě na přelomu 19. a 20. století pouze dřevěná lávka přes Chrudimku a radnice navrhla regulaci koryta, což předpokládalo nutnost zbourání dosavadních staveb u Chrudimky. Městská rada v 1906 schválila projekt nového železného mostu, vznikl o pět let později a sloužil až do poloviny třicátých let 20. století, ovšem s rostoucí silniční do pravou už nepostačoval. Město proto oslovilo odborníka na statiku a železobetonové konstrukce Stanislava Bechyněho.

Prokopův most přes Chrudimku na snímku po roce 1935|foto:Východočeské muzeum v Pardubicích

Architektonické pojetí mostu navrhl úspěšný pardubický architekt Karel Řepa. Prokopův most, který dostal jméno podle úspěšného starosty Pardubic Josefa Prokopa, se kolaudoval v červenci 1935. Původní most byl přesunutý na cvičiště železničního pluku, dva a půl kilometru proti proudu řeky. „Architektonické pojetí mostu od Karla Řepy je velmi účelné, funkční a ukazuje vliv Josipa Plečnika. Zábradlí mostu Řepa doplnil čtyřmi štíhlými monumentální sloupy odkazující k Plečnikovu řešení mostů v Lublani. Každý pilastr je zakončený ještě dvěma zvoncovitými kovovými světly. Most je chráněnou kulturní památkou od roku 1958,“ uzavírá historik Matěj Bekera.