Pokládám nepříjemné otázky. To ale neznamená, že jsem nepříjemný i v životě

Narodil se v Praze. Jeho otec Vladimír musel opustit z politických důvodů místo reportéra České televize a maminka musela odejít ze Sociologického ústavu Československé akademie věd do Národní knihovny ČR. Oba rodiče normalizace odstavila od jejich profesí. Jakub se účastnil demonstrace k výročí založení Československé socialistické republiky 28. října v roce 1988. Demonstroval v rámci Palachova týdne v lednu 1989 a účastnil se pochodu studentů na Národní třídu v listopadu 1989. I tom bych dnes ráda mluvila v Záletech.

Někde jsi říkal, že když zemřela maminka, bylo pro tebe velmi důležité, že jste si všechno podstatné v životě stihli říct. Je nyní něco, na co by ses přece jen chtěl maminky zeptat a na co bys pro svůj život teď chtěl znát odpověď, protože by ti to třeba pomohlo?

„Já jsem vážně přemýšlel mockrát o tom, na co bych se maminky zeptal navíc kromě toho, o čem jsme si povídali. My jsme se bavili úplně o vážně o věcech, o kterých se, myslím, dospělí synové s maminkami nebaví, my jsme se bavili o osobních a intimních věcech. Říkali jsme si úplně všechno podstatné. Je pravda, že já tím, že jsem začal sám psát, bych se jí na tohle ptal. Myslím si, že bych měl každý večer dlouhý telefonát. Musel bych vždycky doufat, i když by ten telefonát byl fajn, že za chvilku začne nějaký dobrý starý film, který vysílá Česká televize a na který se maminka ve Francii bude dívat, a že na něj maminka bude spěchat, protože jinak by mi jistě vyčinila za to, jaké formulace jsem použil, že takto bych to neměl říkat. Byl bych ale samozřejmě za takový telefonát moc rád. (…) Tohle je věc, přiznám se ti, která mi velmi chybí, že mi nemohla redigovat.“

Když se vrátíme k Palachově týdnu, ty jsi byl nejmladší zadržený, nejmladší stíhaný?

„Já mám pocit, že jsem byl nejmladší trestně stíhaný tehdy, protože tehdy zadrželi, bylo to ve čtvrtek 19. ledna, několik set lidí a z nich vybrali pár desítek na trestní stíhání. Já dodnes nevím, proč vybrali zrovna mě. Možná proto, že moji rodiče měli nějakou aktivitu v roce 1968. To už se asi nedozvím ani z archivních záznamů. Mně bylo tehdy opravdu 15 a půl a byl jsem trestně stíhaná osoba. Byl jsem stíhán na svobodě, ale byla to skvělá zkušenost. Dodnes všem říkám, já se ti nechlubím, není to žádná zásluha, už vůbec to není žádné hrdinství, já jsem se samozřejmě hrozně bál, byl jsem malý kluk, ale je to skvělá zkušenost. Je to něco, co ti z té hlavy nikdo nikdy nemůže dostat.“

Jakub Železný natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Ráda bych mluvila o tvé knize povídek. Na zadní straně se píše: ‚Pražská Kinského zahrada a její okolí skrývají řadu tajuplných zákoutí. Právě tady se odvíjejí osudy hrdinů, a hlavně hrdinek prozaické prvotiny Jakuba Železného. Zkušený televizní novinář vyměnil razantní styl z obrazovky za vyprávění křehkých příběhů o ženách.‘ Troufám si doufat, že se nějakého pokračování povídek Kinského zahrady dočkáme. Pletu se?

„Já myslím, že se úplně nepleteš. Navíc, protože mě osobně znáš dlouhá léta, víš, že to, že položím razantní otázku, nepříjemnou a třeba i trochu protivnou, nemusí nutně znamenat, že jsem razantní, nepříjemný a protivný v životě. Alespoň v to doufám. Myslím, že umím být razantní a nepříjemný na lidi, kteří si to zaslouží i v životě. Novináři se mě ptali, jestli je ta kniha o mně, já říkám: ‚No, to je jedna věc, jestli je příběhově o mně, částečně určitě ano, ale je o mně pocitově, textově. Je to moje vyjádření toho, jak já vidím svět, jak bych chtěl vidět svět.‘ Jsem rád, když jsou ve světě lidé, kteří se mají rádi, třeba chybují, ale nakonec dojdou k něčemu, co se dá nazvat určitou nadějí.“

Kdyby sis měl vybrat nějakou vlastnost tvého táty, kterou bys rád posouval i ke svému synovi. Která by to byla?

„Pravděpodobně by to byla kreativita, asi by to bylo to nacházení správných nápadů. Nacházení třeba nápadů, které jiní nemají. Tohle, kdyby Šimon zdědil, by bylo fajn. Po babičce Martě už zdědil citlivost a laskavost, zároveň takovou někdy i neústupnost. Mimochodem babička Marta je termín, který používáme v rodině zcela běžně.“

Často kladou novináři otázky do okamžiku, než dostanou nějakou odpověď, ale často taky přemýšlí o otázkách, které by neradi nebo nikdy nepoložili. Máš nějakou takovou otázku, kterou bys nikdy nevytáhl?

„Jakmile by to mělo být nefér nebo nevhodné, jakmile by se to mělo dotknout osobně někoho, jakmile by se to mělo dotknout něčí rodiny, něčeho, co souvisí s nějakou intimitou, tak si neumím představit, že bych takovou otázku položil. To by musela být jó situace, aby to bylo tzv. ve veřejném zájmu. A jak to posoudíš? Na to opravdu není mustr, není na to tabulka.“

Je nějaká otázka, Jakube, na kterou bys nerad odpovídal sám?

„Určitě by to byly otázky, které se týkají opravdu osobních věcí, které se týkají opravdu třeba nějakých věcí uvnitř mé rodiny. Ale jinak se přiznám, že odpovím rád na cokoliv. Myslím si, že mám třicetiletou verbální zkušenost, tak vím, jak odpovědět tak, abych trochu naplnil to heslo ‚Zeptej se mě, na co chceš, já na co chci, odpovím‘. Doufám, že dneska jsem byl docela otevřený, že jsem se snažil.“

Mají postavy v jeho knihách reálný předobraz? Proč už pět let nepije? Kdy je v rozhovoru nutné ustoupit, a kdy je nutné se nevzdat? Poslechněte si celý pořad.