Porodní bába měla pravdu. Bohuslava Martinů vítaly zvony jako budoucí hvězdu
Pocházel z prosté rodiny, která neměla žádné velké peníze. Prošel složitou životní cestou, dvěma světovými válkami, zatracením vlastní zemí. Legendárního hudebního skladatele ale nejvíc hřálo, když jeho díla zněla.
Bohuslav Martinů se narodil 8. prosince 1890. Ve výroční den měl v jeho rodné Poličce být slavnostní koncert, výstava o jeho kořenech a taky scénické nastudování speciálního mechanického baletu pro dekorace. Velké oslavy ale odložila pandemie.
Ptačí pohled
Kulaté výročí připomněly jenom bimbající zvony kostela svatého Jakuba. Ty byly slyšet i 130 let nazpátky. „Z dokumentace víme, že když se narodil, tak zrovna zvony zněly taky, a sice na oslavu svátku Neposkvrněného početí Panny Marie. Přímo ve věži kostela jeho tatínek pracoval a celá rodina tam žila. Porodní bába tenkrát údajně řekla, že to bude slavný muž, protože ho přivítali slavným zvoněním,“ říká muzikoložka Monika Holá.
Sám skladatel v dospělosti vzpomínal, jak ho prostředí, kde vyrůstal, ovlivnilo. „Jako malý chlapec dlouhé hodiny trávil tím, že pozoroval svět z kostelního ochozu. Viděl odtamtud lidi jako pohybující se tečky měnící se na pozadí různých přírodních scenerií. Určitá odtažitost ovlivnila jeho nadhled.“
Nelibost vládců
Martinů doslova magnetizovala cizina. Původně na pár měsíců odešel na studia do Paříže. Nakonec tam podle Holé zůstal 17 let. „Zamiloval se do města, do Francie i do své budoucí manželky. Asi by tam zůstal ještě déle, kdyby nepřišla hrozba druhé světové války. Neuposlechl výzvy, aby se vrátil do republiky okupované Německem. Z tohoto pohledu se stal vlastizrádcem.“
Nakloněný skladatelovi nebyl ani režim po roce 1948. „Tomu se nelíbilo, že Martinů žil na imperialistickém Západě, když za války emigroval do USA. Dlouhá léta podléhal cenzuře, jeho hudba se nemohla hrát. Stejně se ale prosadila.“
Poslední roky strávil Bohuslav Martinů ve Švýcarsku, kde skonal v roce 1959. „Nejdřív ho ilegálně pohřbili na soukromém pozemku jeho přítele. Dlouhé roky se s Československem na politické úrovni vyjednávalo. V roce 1979, na den přesně 20 let po úmrtí, jeho ostatky převezli a uložili v Poličce. Vrátil se tak do rodného města,“ říká Monika Holá.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
