Pozor! Za volantem sedí senior!

Ano, chtěla jsem si udělat řidičák na podzim, v roce 1989. První hodina byla v pondělí, 13. listopadu 1989. V pátek bylo 17. listopadu, v neděli vstoupilo kolínské divadlo, kde jsem tehdy pracovala jako nápověda, do stávky na podporu studentů, zbitých na Národní třídě, já byla zvolená do stávkového výboru - a do této situace, jsem měla jít na druhou hodinu do autoškoly.

Ano, šla jsem tam. Omluvila jsem se a z autoškoly jsem se odhlásila. V listopadu 1989 jsem opravdu neměla na autoškolu ani pomyšlení a už nikdy potom jsem se tam nevrátila.

Pan Fuchs vám může potvrdit, že jsem velmi disciplinovaný spolujezdec, který mu zásadně nemluví do řízení. Jak bych mohla, když neřídím? Takže naše jízdy autem probíhají v klidu, a probíhala tak i jízda minulý týden, kdy jsme se vraceli z chalupy.

Dvakrát jsme cestou zpomalili, protože auto před námi jelo nejenom pomalu, ale jelo i středem silnice. První auto jsme opatrně objeli, to druhé naštěstí ne, protože najednou zablikalo a přímo před námi zahnulo, jako by řidič zapomněl, že chce odbočit...

Pokaždé jsem se podívala, kdo řídí. Byli to řidiči o deset i dvacet let starší než já. Vedle nich seděly jejich ženy, a tak to měli ti muži asi těžší. Jako bych ty jejich ženské slyšela! Táto, jeď opatrně! A pomalu! Nikam nespěcháme! Ne aby tě napadlo zrychlit...

"Senioři by měli mít na autě označení," napadlo mě, ale pan Fuchs nesouhlasil.

"To by byla diskriminace." S tím jsem nesouhlasila já.

"Jaká diskriminace? Já mám přece také označení ZTP! A když s tebou jedu, dám ho dopředu za sklo. A nemám pocit diskriminace. Naopak. Upozorňuju přece druhé řidiče na to, že v tomhle autě sedí člověk, který je postižený, a který by případný střet odnesl daleko hůř, než člověk zdravý..."

Pan Fuchs mlčel.

"Přece jsou v autech i jiná označení,“ pokračovala jsem. „Například, že je v autě dítě! Nebo pes! A co označení, že je řidič začátečník? Na tom přece není nic špatného, když řidič upozorňuje druhé řidiče, že si ještě není v řízení jistý. Takže nevidím vůbec nic špatného na tom, kdyby na autě, které řídí senior, bylo označení seniora. Klidně už od sedmdesáti let. Mně je šedesát pět, a vidím, že nemládnu! A moc dobře vím, že bude hůř!"

Pan Fuchs pořád mlčel. Možná přemýšlel o tom, že je ročník 1951 a že by se na něho tahle moje fantazie, mohla brzy také vztahovat. Nevadilo mi, že mlčí. Valila jsem do něj svoji představu a už jsem ani nečekala, že něco řekne.

"A víš, jaké označení by to mohlo být? Někde jsem viděla takovou značku... je na ní stará, shrbená paní, jak se opírá o hůl. A pro pány by to byl starý, shrbený pán s holí. Samozřejmě, že ne všichni senioři, co řídí auta, jsou shrbení a opírají se o hůl, bylo by to schválně přehnané, dělali bychom si sami ze sebe legraci, ale zároveň bychom vtipně upozorňovali, že prostě už nejsme mladí! Byla by to prostě taková naše hezká, vtipná značka..."

Pan Fuchs se na mě zděšeně podíval.

"Cože?! Naše?! Ty si snad chceš dělat řidičák?!"
Uklidnila jsem ho, že ne, nicméně můj nápad se mi líbil. A líbil se mi tak, že jsem ho použila pro vypravování nápovědy...