Hartwig byl tatíčkem pro všechny své sirotky

Vilém Hartwig se narodil do katolické rodiny v roce 1830 v kladském Friedesdorfu (dnes polské Łężyce). Učil se truhlářem a právě u svého mistra se seznámil s myšlenkami Jednoty bratrské, které přes odpor rodiny přijal za své.

9 fotografií

V roce 1863 ho Jednota bratrská poslala do Čech jako cestujícího kazatele. Už se nemusel skrývat jako jeho předchůdci před sto lety, přesto bylo jeho cestování dobrodružné, navíc neuměl česky. Napojil se na evangelickou komunitu v Klášteře nad Dědinou, u Třebechovic pod Orebem, kde se učil českou řeč a kde si také našel svou budoucí ženu.

Vilém Hartwig s manželkou|foto:Archiv Jednoty bratrské, Liberec

Během svých misijních cest se dostal do okolí Čermné, oddané posluchače našel především mezi německými evangelíky v Čenkovicích a část jich přetáhl k jednotě bratrské. S nimi pak v Čermné založil malý sbor. 

Během svého putování viděl v jak zbídačeném stavu je země po prusko-rakouské válce, kdy lidé umírali od hladu i v důsledku neléčených nemocí. Potkal mnoho bezprizorních dětí a hledal způsob, jak jim pomoci. Právě v Čermné se ujal prvních dvou sirotků Čeňka Balcara a Josefa Peškara. Chtěl založit sirotčinec a tak oslovil svoji Jednotu bratrskou s prosbou o finanční pomoc. 

Tehdejším představitelům jednoty bratrské se Hartwigovy plány příliš nezamlouvaly. Byl do Čech poslán jako kazatel a neměl žádné pedagogické vzdělání. Hartwig měl ale silnou víru a mnoho přátel a tak finance na sirotčinec sehnal sám. V roce 1870 koupil za 4 a půl tisíce zlatých jednu z čermenských usedlostí a otevřel její dveře opuštěným dětem.

Sirotčinec v Horní Čermné na pohlednici z roku 1935|foto:Archiv Jednoty bratrské, Liberec

Vilém Hartwig byl sice pedagogický amatér a jedinou učebnicí mu byla Bible, ale snažil se dětem nahradit rodinu. Sirotci mu říkali "tatínku" a jeho ženě Ludmile "maminko". Když utekli, nehlásil je četníkům, ale počkal až dostanou hlad a vrátí se sami. Nikdy děti nebil! 

Hlavní činností dětí byla školní docházka, ale měly i svá políčka, na kterých se učily hospodařit, v létě dělaly sena a dříví na zimu a za dlouhých večerů draly peří. Hartwig se snažil všem chlapcům najít řemeslo a zajistit jim vyučení. Mnozí z nich se uchytili a později sirotčinec sami podporovali.

Letní práce sirotků v Horní Čermné|foto:Archiv Jednoty bratrské, Liberec

Hartwigův sirotčinec měl už ve své době dobré jméno a Jednota bratrská dle jeho vzoru otevřela další podobné domovy, v Dubé a druhý v Potštejně, který byl i pro dívky.

Po Hartwigově smrti v roce 1904 převzali sirotčinec manželé Kostomlatští a přes těžkosti první světové války udrželi jeho myšlenky vlídného domova. Na pocit bezpečí, rodiny a přátelství vzpomínal pro Paměť národa i jeden z chovanců Bohuslav Vokoun:

Čermná byla v říjnu 1938 odtržením Sudet rozdělena na dvě části a tak se sirotčinec v Horní Čermné ocitl v Sudetech. Přišel o financování a tak byly děti poslány do jiných domovů ve vnitrozemí.

Sirotci z Horní Čermné v 30. letech s paní Kostomlatskou a vychovatelkou|foto:Archiv Jednoty bratrské, Liberec

Po válce byl sirotčinec v Horní Čermné obnoven pod vedením dcery Kostomlatských Růženy. Bohužel v roce 1950 došlo k tragické události přímo v domově, při které byla Růžena zavražděna.

Domov pak působil s různými obtížemi pod správou Jednoty bratrské až do roku 1953, kdy přešel pod státní správu a existoval až do roku 2020, kdy byly děti přemístěny do běžných bytů, ve kterých žijí s vychovateli podstatně více rodinně.

Sirotčinec Viléma Hartwiga zanikl po 150 letech.