Pst!

25. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zámek Vizovice, interiér, první prohlídky po koronavirové pauze
0:00
/
0:00

Do klimkovických lázní jezdí i arabská klientela. Některé pacienty znám, protože tam, stejně jako já, jezdí pravidelně, s mladšími si tykám, z těch starších mě jeden - dva zdraví, a to je co říct, protože jsem žena.

Jednou jsem se dala do řeči s Mesfirem, který mluví dobře česky. Dozvěděla jsem se, že byl na půlročním kursu češtiny v Poděbradech, že zná i Kolín, že pracuje externě v lázních pro cestovní kancelář, která zprostředkovává pobyt arabských pacientů, a že studuje v Olomouci na lékaře.

„Zůstaneš tady, až budeš doktor?“ Překvapeně se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

„Ne. Vrátím se domů.“

Zeptala jsem se ho, kde má svoje doma.

„V Palestině.“

Seděli jsme a mlčeli.

„Teď je u vás válka.“

Přikývl a řekl, ze kterého města je. Opatrně jsem se zeptala na jeho rodinu. Večer totiž v televizi hlásili, že právě na tohle město dopadly libanonské bomby.

„Volal jsem jim večer, jsou v pořádku.“

Představa, že moje rodina je ve městě, které je bombardované, a já sedím na lavičce v Klimkovicích u Ostravy, mě skoro zadusila. Seděli jsme a mlčeli a já se ho za chvíli pokusila trochu povzbudit. Že válka skončí a že se snad nikomu nic nestane. Pokrčil rameny.

„Když máme zemřít, tak zemřeme. Jestli je náš osud zemřít, tak zemřeme.“

Bylo v tom zvláštní smíření se smrtí, ale byla v tom i síla. Když jsem se té síly začala trochu bát, radši jsem o tom dál nepřemýšlela. Jsme prostě jiní. Vyrůstali jsme každý jinde, byli jsme jinak vychovávaní. Ale když k sobě budeme tolerantní a budeme se respektovat, tak přece vedle sebe můžeme žít v míru.

Ale hned druhý den jsem se přesvědčila, jak je to strašně těžké!

Pan Sedláček, který se stará o kulturní akce v lázních, mi vyprávěl, co se mu stalo v neděli. Zorganizoval pro pacienty výlet, spojený s prohlídkou zámku. Přihlásilo se i několik Arabů. Během prohlídky se ale začali bavit tak hlasitě, že výklad průvodce nebyl skoro slyšet.

Pan Sedláček si dal prst před ústa a tiše je okřikl.

„Pst!“

Ale Arabové se začali bavit ještě víc nahlas. Opakoval tedy gesto ještě jednou, ale Arabové byli čím dál hlasitější. Zkusil to potřetí, zase marně, tak toho nechal, a když prohlídka skončila, šel za nimi a řekl jim, proč je napomínal, že si ostatní za prohlídku zaplatili a oni mluvili moc nahlas a rušili výklad průvodce.

Arabové se s ním ale moc bavit nechtěli a jeden z nich mu rozzlobeně řekl, že na ně ukazoval, aby drželi hubu!

Když totiž dáte prst před ústa, tak to arabsky znamená, Drž hubu!

Ale kdybyste dali ruku před ústa, jako byste chtěli prsty vytvořit náhubek na psa, znamenalo by to, Ticho!        

Když jsem se pana Sedláčka zeptala, co jim na to řekl, usmál se.

„Omluvil jsem se, nic jiného jsem říct nemohl. Měli pravdu.“

Spustit audio

Související