S čím tu jsi?

Je pravda, že se s příchodem mobilů, tabletů a notebooků ve vlacích v podstatě přestalo mluvit, a tak využívám ke svému povídání s lidmi hlavně klimkovické lázně, kam jezdím skoro každý rok.

Před lety jsem ve „svých“ lázních seděla u stolu v jídelně s pětapadesátiletou Zdenou, která byla po operaci kyčle, byla rozvedená, děti zaopatřené a v lázních se chtěla v první řadě bavit.

Z druhé strany seděla dvaadvacetiletá Katka, která přišla, najedla se a odešla.

Naproti mně seděla usměvavá, čtyřicetiletá Hanička, která měla roztroušenou sklerózu.

Dvaadvacetiletá Katka byla pro mě záhada. Když jsem se zeptala Zdeny, s čím tu Katka je, zavrtěla hlavou.

„Myslela jsem, že spolu chodíte tancovat.“ Zdena přikývla.

„Tancovat, to jo! Ale abych věděla, s čím tu je... to ne.“

Usměvavá Hanička nevěděla také nic.

Katka měla kolem sebe zvláštní, smutné tajemství. A tak jsem se jí jednou zeptala, s čím je v lázních a ona začala mluvit a mluvit, jako když se otevře přehrada.

Před rokem se rozešla s klukem a hned na to přišla o práci. Byla plnoštíhlá, a když začala pomalu přibírat, nebylo jí to nápadné. Ani rodiče si ničeho nevšimli. Byla nešťastná z rozchodu, z výpovědi, novou práci zatím neměla, celé dny ležela u televize a jedla, a tak se nikdo nedivil, že přibírá.

Byla už tak tlustá, že když ležela, neviděla si přes břicho na prsty u nohou. Pak začala omdlévat, motala se, někdy jí bylo tak špatně, že nemohla ani vstát a jednou ráno ji otec odvezl na pohotovost.

Měla v sobě nádor, který vážil padesát kilogramů. Když ji dávali do "tunelu", nemohla se tam kvůli břichu dostat a jedna ze sestřiček se jí zeptala, v kolikátém měsíci je.

Před operací musela podepsat, že jí mohou vzít všechno, co bude zasažené, protože se nedalo zjistit, jestli je nádor zhoubný či ne. Měla na rozmyšlenou hodinu. Během hodiny se musela rozhodnout, ve svých dvaadvaceti letech, jestli bude mít někdy děti nebo ne. Nakonec to podepsala. 

„Když mě operovali, tak si naši pustili Sedm statečných, otevřeli lahev červenýho, seděli, koukali na film, pili a brečeli. Strašně si vyčítali, že si ničeho nevšimli... Mají jenom mě.“

Nádor zhoubný nebyl. Když se po operaci probrala, uviděla přes bříško opět svoje prsty u nohou, a to také všem svým kamarádům telefonovala.

„Týjo, Pavlíku! Já si už zase vidím palečky!“

A dneska? Kluk, se kterým se rozešla, se stal jejím největším kamarádem a ona chodí půl roku s novým klukem, má také novou práci, a je znovu šťastná, i když ví, pokud neotěhotní do tří let, že neotěhotní nikdy. Je s tím smířená. Hlavně, že žije.

Její příběh mě opět přesvědčil o tom, že se lidé potřebují ze své bolesti a strachu vypovídat. Desetkrát, stokrát. A tak se budu ptát dál. A víte proč? 

Jezdím do lázní třicet let a ještě se mi nestalo, aby mi někdo neodpověděl.