Síla souzvuku

Ženy při rozhovoru v kanceláři
Ženy při rozhovoru v kanceláři

Souzvuk jste zažili stoprocentně všichni, kteří právě teď posloucháte tento pořad. Ženy souzvuk znají, o tom jsem přesvědčená. A vy, pánové, pokud teď tvrdíte, že jste o žádném souzvuku nikdy nic neslyšeli, natož abyste ho zažili, pozorně poslouchejte a vsadím se, že za chvíli řeknete, ahá, tak tomuhle říká Fuchsová, souzvuk?

No jasně, že ho znám, souzvuk mám každou chvíli s Jardou! A s Frantou taky, když jdeme na pivo. S manželkou sice už tolik ne, ale taky by se u nás doma nějakej ten souzvuk našel.

Takže, moji milí, přesně o tomhle souzvuku vám budu dneska vypravovat.

Jedete ve vlaku, stojíte ve frontě, jdete po ulici, a najednou se stane něco, co upoutá pozornost nejenom vaší, ale i lidí kolem vás. Podíváte se s nejbližším člověkem na sebe a oba se usmějete. Nebo ušklíbnete. Zhrozíte se. Máte prostě s úplně cizím člověkem krásný člověčí souzvuk!

Ale to není všechno! Třešnička na dortu je, když začnete se svým souzvukářem probírat to, co váš společný souzvuk vyvolalo! A nejenom vy! Všichni kolem vás to probírají!

Řeknu vám, že se v takovém případě celá ulice doslova rozzáří souzvukem!

Ale pozor! My souzvukáři víme, že ne vždycky dopadne souzvuk takhle ideálně! Někdy se podíváte na nejbližšího člověka, toužíte po souzvuku, a on na vás kouká s nehybnou tváří, jako by říkal, tak ty chceš po mně souzvuk? Tos uhod, kamaráde! Tůdle!

Žádnej souzvuk nebude!

Řeknu vám, potkat takového nedisciplinovaného nesouzvukáře, je hodně nepříjemné! Smutné! Až frustrující! Když totiž zjistíte, na koho jste narazili, rychle se začnete rozhlížet po jiném souzvukáři, ale už nemáte šanci ho najít, protože všichni kolem jsou už souzvukově spárovaní.

Ano! Je to jako hra, Škatule, škatule, hejbejte se! Jak prošvihnete správnou chvíli, stojí všichni na značkách, jenom vy ne!

Jela jsem nedávno autobusem z kolínského Zálabí na nádraží. Když jsme přijeli od divadla k nájezdu na nový most a zahnuli doprava, ke staré poliklinice, předjela nás hubená, nohatá příšerka.

Paní, sedící přede mnou, se nervózně zavrtěla a pak se na mě otočila.

„Viděla jste to? Co to bylo, proboha?“ Nadšeně jsem přikývla.

„Teď na to koukám! Co to je? To je jak z jiného světa!“

A pak jsme obě koukaly na monstrum, které pomalu jelo na vysokých čtyřech kolech, mezi kterými by klidně podjelo i menší osobní auto.

„Hubená, nohatá příšerka, ale je roztomilá, “ řekla jsem a paní přikývla.

„Připomíná mi roboty na Marsu!“ 

„A druhá, podívejte se, jede druhá,“ upozorňovaly jsme se navzájem, když se objevila ještě jedna příšerka. Vypadaly jako nohaté vážky! U kruháku obě vyrazily na Prahu, my zahnuli k nádraží a paní se na mě otočila podruhé.

„Já se omlouvám, že jsem na vás takhle... ale nemohla jsem si pomoct! Bylo to silnější než já...“

„Neomlouvejte se, já to znám,“ uklidňovala jsem ji. „Měly jsme spolu souzvuk.

A měly jsme štěstí, že jsme na sebe slyšely. Představte si, že byste se otočila a místo mě by tady seděl někdo, kdo by na ty příšerky vůbec nereagoval!“

Paní se zhrozila.

„To mi ani neříkejte! To by byla hrůza, kdyby mě neposlouchal! To bych snad musela jít za řidičem.“

Tak tomu se, prosím, říká síla souzvuku!