Benjamin

Ty máš tedy k abstinentovi daleko, pomyslela jsem si, a zavrtěla jsem hlavou. Znovu ke mně natáhl ruku a tentokrát byl prosebný i jeho pohled.

„Já tam totiž zůstal něco dlužný, oni by mi to nedali, dojdete mi tam, prosím vás?“ Zrychlila jsem.

„Musím vyvenčit psa, nemůžu.“ Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe.

„Jakého psa?! Kde?“ Zastavila jsem se.

„Bože, dítě, vy už máte ten svůj mozek úplně vypitý! Pes je doma! A já ho musím jít vyvenčit! Pospíchám!“ Omluvně zvedl ruce.

„Dobře, dobře… nezlobte se!“

Od té doby mě zdravil, ptal se na pejska, jaká je to rasa, jednou si řekl o cigaretu, já mu ji dala, a on se mě na oplátku zeptal, co dělám.

„Nápovědu v divadle,“ řekla jsem, a když jsme se za dva dny v parku zase potkali, vítězně na mě ukázal.

„Učitelka!“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Zkuste to ještě jednou.“ Chvíli přemýšlel.

„Něco v kultuře… řekněte mi, co!“

„Stejně to zapomenete. Máte už pitím zničený mozek.“

„Mám,“ souhlasil smutně a já mu řekla, ať tolik nepije. Asi za měsíc jsme se v parku potkali zase.

„Udělám vám radost,“ hlásil mi z dálky a mě napadlo, že se spletl. Určitě chtěl říct, udělejte mi radost a dejte mi cigaretu!

„Udělám vám radost,“ opakoval, když se u mě zastavil a sotva dýchal. „Mám už měsíc horečku.“ Opravdu vypadal nemocně, ale spíš mě zarazilo, jak smutné má své bleděmodré, hezké oči.

„A proč myslíte, že mi tím uděláte radost, Benjamine?“

„Umřu.“ Chvíli jsme proti sobě stáli beze slova.

„Proč si myslíte, že budu mít radost, že umřete?“ Začal se omlouvat.

„To jsem řekl blbě. Já vím, že nebudete mít radost. Ale stejně zhebnu.“

„A proč byste umíral?“ „Játra. Mám zničený játra.“ „Kolik vám je?“

„Třicet dva.“ „Slibte mi, že nebudete tolik pít.“ Vzdychl.

„To nemůžu.“

„Tak mi aspoň slibte, že to trochu omezíte!“ Podezíravě se na mě podíval.

„Jak trochu?“

„No… že třeba místo patnácti piv, vypijete jenom osm!“ Když radostí nadskočil, bylo mi jasné, že jsem mu nasadila laťku hodně příznivě!

„Tak dobře! To vám slibuju!“

Jak by se mu dalo pomoct? Někam ho zavřít, aby nepil? Je mu teprve třicet dva!

„Benjamine, proč někde nepracujete?“ Zatvářil se nešťastně.

„To máte těžký. Já jsem nikdy nikde nepracoval. Od školy. Ale teď budu chodit sbírat brouky!“

„Brouky?! Vsadím se, že ti vaši brouci mají v sobě alkohol, co? Budete ho z nich vymačkávat? Nebo vycucávat?“ Urazil se.

„Ne! Žádný alkohol! To jsou brouci vzácní! A já je budu hledat.“

Asi za dva měsíce čekám na autobus a vidím ho, jak si vesele vykračuje po mostě. Á, náš hledač vzácných brouků!

Když mě uviděl, vesele si poskočil a já si řekla, stal se zázrak! Poprvé, co ho vidím, je střízlivý! Benjamin konečně přestal pít! Došel ke mně a rozjařeně mě vyvedl z omylu.

„Byl jsem na záchytce! Jdu ze záchytky!“

Končila zima, neviděli jsme se dlouho, a když začínalo léto, potkali jsme se v parku.

„Kde jste byl, Benjamine?“ Smutně vzdychl.

„Já byl… tam.“

„Kde?“

„V nemocnici. Dvakrát mě nahazovali.“

Zadívala jsem se na něj. Má hezké oči. Příjemný hlas. A obličej, ve kterém má zapsané všechny prochlastané roky.

„Benjamine, prosím vás, přestaňte pít.“

„To ne! Nepřestanu. Mně to chutná. Ale nebudu pít tolik…“

Nepřestal. Pití mu chutnalo ještě rok a pak odešel do nebe, kde chytá své vzácné brouky...