A co je tohle?!

„Mami, ty jsi zlatá! Vitoušek má dneska ve dvě hodiny hokej. Náš budoucí Hašek! Vozím ho tam vždycky já. Ale dneska nemůžu.“

„Ne,“ vykřikla jsem zděšeně. „Nikdy jsem s Vitouškem na tréninku nebyla! Jak potáhnu tu jeho výstroj? Neunesu to!“

„Ale mami, neboj se! Na stadion vás přece odvezu! Tašku s věcmi na trénink ti dám až do šatny! Víťu jenom oblékneš! On ví, co kam patří! A než trénink skončí, budu tam a převléknu ho už sám! A odvezu tě domů!“

„Tak jo.“

Byla jsem z toho celé dopoledne nervózní, ale když pro mě Víťa s Vitouškem přijeli a já viděla vnoučkův rozzářený obličejíček, nervozita ze mě spadla.

To bych se na to podívala, abych nedokázala dítěti obléknout pár chráničů, řekla jsem si odhodlaně, když jsme zůstali v šatně sami. Usmála jsem se na našeho malého brankáře a otevřela tašku.

„Tak, Vitoušku, jdeme na to.“

Začali jsme, a řeknu vám po pravdě, byla to nepředstavitelná hrůza! Proboha, proč to nebohé dítě nehraje tenis?! To mě napadlo hned v první minutě první třetiny, když jsem se zpotila nervozitou a svlékla ze sebe bundu i svetr a zůstala jenom v tričku. I když mě pětiletý Vitoušek upozorňoval na zákeřná tajemství své výstroje, já si stejně připadala jako u maturity.

„Babí, ale tohle je přece na ruce! Na kolena je tohle!“

Káravě se na mě podíval, když jsem mu chtěla malé chrániče připevnit opačně. A tak to pokračovalo dvacet minut! Naštěstí jsme tu byli brzy, a nemuseli jsme pospíchat.

„Tak a hotovo!“

Můj vnouček stál přede mnou v hokejové výstroji, změněný k nepoznání. Protřepala jsem tašku a na podlahu vypadlo cosi malinkaté. Zvedla jsem to. Připomínalo to chránič na nos.

„Proboha, a co je tohle, Vitoušku?“

Vykulil na mě oči.

„Babí! Tys mi to tam zapomněla dát!“

Vyděsila jsem se.

„Kam jsem ti to měla dát?!“

Obracela jsem tu titěrnou věc v prstech. Proboha, kam to patří?

„Babí, to je přece na pindíka!“

Na pindíka? No, když na pindíka, tak na pindíka. Začala jsem Vitouška zase svlékat. Když byl konečně hotový a vyrazil ke dveřím, všimla jsem si, že v tašce ještě něco je. Chtěla jsem to zapřít, ale přece jenom mi to nedalo.

„Vitoušku! A tohle je co?“

Vzdychl si.

„Ach jo. Babí, to jsou přece kšandy! Aby mi nepadaly podkolenky.“

Podkolenky nespadnou, drží mu na nožičce pevně, pomyslela jsem si, ale Vitoušek mou lenost k dalšímu svlékání prokoukl a rezolutně zavrtěl hlavičkou.

„Babí, ty musíme dát! Musíme!“

A tak jsem ho začala svlékat podruhé.

„Nic si z toho nedělejte! Mně trvalo taky hodně dlouho, než jsem se v tom vyznal!“

Vzadu v šatně pod zaplněnými věšáky seděl chlap a pobaveně se usmíval. Vitoušek ho pozdravil a pak se naklonil ke mně.

„To je pan Hynek. Policajt! Děda Oldy.“

Mužský pozdravil, já také, a když jsem si všimla, že se na mě významně šklebí, naštvala jsem se.

„Že vy jste tady byl celou dobu, co,“ zeptala jsem se, když jsem připevňovala malému brankáři jeho veledůležité kšandy.  

„Od začátku! A jak rád jsem tady byl! Už dlouho jsem se tak nepobavil!“

„To věřím,“ ucedila jsem a konečně jsem svého milovaného vnoučka dooblékla. Pak jsem vrhla nepříjemný pohled na zvědavého policajta. „Také to byla vaše první a poslední příležitost, kdy jste se mohl pobavit! Tohle se už nebude nikdy opakovat!“

Když se Vitoušek vyvalil jako malý medvídek na led, vrátila jsem se do šatny, abych složila věci, které jsme svlékli. Ten mužský se mi představil a pozval mě na kávu.

No co, řekla jsem si. Tys měl zadarmo divadlo, já budu mít zadarmo kafe. A šla jsem.

Ale něco vám přece jenom prozradím. Je to už měsíc a vypadá to, že jsem v šatně malých hokejistů našla nápadníka!