Tátovo místo

My, co jsme starší, si pamatujeme, že naši otcové měli doma své místo, ať to byla židle, lavice, křeslo, nebo stolička u kamen.

Ale víte, co mě napadlo? Mají vůbec dnešní muži, dnešní tátové, doma takové, jenom svoje místo? Nemyslím tím židli u jejich počítače nebo křeslo, ze kterého koukají na televizi. Myslím tím místo, ze kterého sledují svoji rodinu. Místo, které je pro ostatní v rodině tabu.

Můj táta měl takové místo u jídelního stolu, který stál u zdi, v rohu dlouhé, úzké kuchyně. Táta seděl u kratší strany stolu a měl přehled po celé kuchyni, kde jsme se nejvíc setkávali všichni, já a mí dva bráškové, starší a mladší, maminka a babička. Všichni si povídali a my, děti, poslouchaly.

Když u nás babička nebyla, maminka něco dělala a táta si četl. Knihy měl na stole u zdi, u své levé ruky. Čtyři, pět knih. Půjčovala jsem mu je v knihovně, která byla přes ulici, a četla je společně s ním.

Když jsme odpoledne nebo večer přišli domů a místo bylo prázdné, věděli jsme, že je táta na pivu, přijde v noci a bude si chtít v naší společné ložnici povídat, takže nás všechny vzbudí.

Nevím, kdo na to přišel, ale asi jsem se ve svých osmi, devíti letech, dobrovolně obětovala sama. Když přišel v noci z hospody, seděla jsem s ním v kuchyni u stolu, táta seděl na svém místu, já kousek od něho a on si se mnou povídal. Dvě, tři hodiny. Vypovídal se a šli jsme spát...

Jak jste právě slyšeli, můj táta své místo doma měl. A jak to bylo u nás doma, s místem pana Fuchse? Špatné…

S panem Fuchsem jsme se stěhovali, jednou, podruhé a až potřetí jsme zakotvili. Ani v tomhle našem posledním bytě neměl pan Fuchs své místo a nepostrádal ho. Mně ale scházelo.

Chtěla jsem mít doma „tátovo místo“. Chtěla jsem mít tu dávnou, dětskou jistotu, že když má táta doma své místo, přijde domů. A i když přijde opilý, přesto přijde a bude sedět na svém místě a povídat si se mnou.

A tak se v našem třetím bytě, v kuchyni u okna, kousek od jídelního stolu, objevil ušák a stojací lampa.

„Abych si měla kde číst a viděla na to,“ kamuflovala jsem budování tohoto strategického místa, které mělo být budoucím místem, kde bude pan Fuchs rád sedět.

Vím, byla to směšná kamufláž, ale představte si, prošla mi, protože muži nevědí, že my, ženy, žádné svoje místo doma nepotřebujeme, protože jsme z domácích prací tak upachtěné, že je nám úplně jedno, kam si sedneme, hlavně, že si sedneme.

A když si chceme opravdu odpočinout, zalezeme si někam, kde nás opravdu nikdo nenajde a tam spokojeně relaxujeme, a je nám úplně jedno, jestli jsou to schody k půdě, WC nebo stará židle na balkoně – mám kamarádku, která říká, že si nejvíc odpočine, když se zavře do skříně...

Ale pojďme zpátky k nám domů.

Když bylo strategické místo pro pana Fuchse připravené, sedala jsem si tam, pochopitelně, já. Chystali jsme to přece pro mě! Pan Fuchs po mně pokukoval, místo se mu líbilo, to na něm bylo vidět - když si tam sedl, aby si ho vyzkoušel, měl přehled po kuchyni i po obývacím pokoji, který na kuchyň navazuje, ale protože to bylo moje místo, skoro si tam nesedal.

„Baba si to uměla pěkně zařídit, viď, Atíčku,“ stěžoval si našemu jezevčíkovi a závistivě koukal po křesle, Atíček přikyvoval a mlsně pokukoval po křesle také.

Naštěstí jim tato jejich ohleduplnost, vydržela pouhý týden!

Přišla jsem tehdy z nákupu, v předsíni jsem se trochu sehnula a můj pohled zamířil mezi kuchyňskou linkou kolem ledničky, k „mému“ křeslu a k „mé“ lampě.

A co myslíte? Pan Fuchs si pod rozsvícenou lampou četl spokojeně noviny, na něm se spokojeně rozvaloval Atíček, a tak to už spokojeně zůstalo, na spokojené věky věkův...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.