V Luži běhají s nadšením a organizovaně. Pro zdraví, na charitu i za naději

„Myslím si, že na takový spolek na malém městě je to docela dost,“ říká zakladatel Pavel Karal, který v Radioporadně přiznal, že běhání původně nesnášel.

Na běh se musí jít pomalu

„Několikrát jsem s během začal a pak zase rychle skončil. Běhal jsem totiž moc rychle, byl jsem celý upocený, nebavilo mě to. Pak jsem poznal svoje možnosti, zpomalil jsem. To byl ten bod zlomu, už jsem věděl, jak běžet. A postupně se běh stal mou potřebou, až drogou. Líbilo se mi i to, že jsem doběhl na místa v okolí Luže, které jsem neznal a vychutnával jsem si jejich krásu. Teď už není cesta zpět,“ usmívá se Pavel Karal. Podobně začínalo s během mnoho dalších lidí ze spolku Rozběháme Luži.

Běh naděje za vyhnané židy

Spolek Rozběháme Luži zorganizoval na druhou adventní neděli Běh naděje. Cesta vedla z pardubického hlavního nádraží do Luže.  Účastníci si připomněli události, které se staly před osmdesáti lety, kdy byli ze svých domovů vyhnáni židé z celého kraje, včetně Luže.

Čtěte také

Hrdina druhé světové měl několikrát namále. V Luži si ho pořád pamatují

Všichni se museli dostavit na pardubické nádraží a odtud je odvezli do Terezína. To, co je čekalo dál, si dnes těžko dokážeme představit. Vrátilo se jich jen pár, bohužel na místo, kde už je nikdo nečekal.

„A proč jsme běželi z pardubického nádraží do Luže? Chtěli jsme, aby to symbolizovalo právě tu naději. Přejeme si, aby všechny cesty končily doma, ne naopak. Proto jsme určili jako cíl synagogu v Luži. Akce zafungovala, lidé se postupně přidávali. Nakonec nás bylo kolem osmdesáti,“ popisuje Pavel Karal.

„Mnoho lidí si uvědomilo, že jejich vyčerpání po třiceti pěti kilometrech běhu, není nic proti tomu, co museli absolvovat lidé, které tenkrát poslali na smrt. Je důležité si to připomínat. Proto běháme s nadějí, že se to nebude opakovat,“ uzavírá Karal.