Vánoce jsou pohádka

Pokud si teď někdo z vás říká, proč mluvím o Vánocích v lednu, mám na to rychlou odpověď! A proč ne? Od října se na nás ze všech stran valí reklamy na Vánoce a výlohy obchodů jsou vánočně vyzdobené, tak proč bych vám dneska, 23. ledna, nemohla vyprávět vánoční příběh, který zase není tak úplně vánoční.

Je spíše pocitový. Vzpomínkový. Je o tom, jak jsem před loňskými Vánocemi pochopila svoji maminku, proč před Vánoci v roce 1954 udělala to, co udělala... 

Na pracovní schůzce začátkem loňského prosince jsem se sešla se třemi kamarády, chvíli jsme pracovali, chvíli si povídali, a najednou Dana zasněně říká, Vánoce jsou pohádka, a já uslyšela sebe, jak říkám, Vánoce nemám ráda, Libuška řekla, Vánoce miluju a Zdeněk se přidal ke mně, že Vánoce nemusí.

Protože jsem cítila, že moje negativní hodnocení Vánoc zůstalo viset ve vzduchu, rychle jsem jim vysvětlila, proč Vánoce nemám ráda.

„Byly mi čtyři roky a bratrovi šest, když se rodiče den před Štědrým večerem pohádali a maminka začala vyhazovat ze skříně naše dárky. Rychle jsme si je s bratrem rozebrali, zmizeli s nimi do svých pokojíčků, kde jsme je ale nestačili ani rozbalit, protože maminka přiběhla, vzala nám je a zase je schovala.

A když mi bylo devět, dělala jsem už třetí rok Ježíška, což znamenalo, že jsem dostala od maminky peníze a za ně jsem každému, kromě sebe, koupila úžasný dárek, který mi pomohla vybrat moje všeobjímající, milující fantazie!

Po štědrovečerní večeři jsem si tehdy sedla pod stromeček a dárky jsem jako každé Vánoce rozdávala, ale tentokrát jsem zjistila, že pod stromečkem nic nemám. Jestli si toho všimnou, budou se hádat, letělo mi hlavou, a tak jsem se po posledním rozdaném dárku vytratila do svého pokojíčku, sedla jsem si na postel a čekala, co bude. Uslyšela jsem tátu, jak se ptá, jak to, že Mášenka nic nedostala a maminku, jak odpovídá, myslela jsem, že si něco koupí sama. A proto nemám ráda Vánoce...“

Domluvila jsem, pokračovali jsme v práci, a když jsem šla asi za hodinu večerním Kolínem domů, poprvé jsem si ve svých jednasedmdesáti letech uvědomila, že od Vánoc v roce 1954, kdy ze skříně létaly maminkou pečlivě zabalené moje a bratrovy dárky, nám maminka už nikdy nic k Ježíšku nezabalila, protože nám už nikdy nic nekoupila. Nechávala to na babičce, a když mi bylo šest let, „hodila“ nakupování vánočních dárků na mě.

Zvláštní bylo, že jsem si to uvědomila až teď, po šedesáti sedmi letech! Když jsme byli malí, brali jsme jako fakt, že maminka nám nikdy nic pod stromeček nedá a později jsme se naučili dávat dárky my a radši nic nečekat. Přežili jsme to v pohodě, ale je pravda, že jsme Vánoce s bratrem Kájou nikdy extra neprožívali, ale o to nejde.

Jde o to, že mě až teď, před loňskými Vánocemi, když jsem šla večerním Kolínem domů, napadlo, co strašného musel táta před Vánoci v roce 1954 v hádce mamince říct, že vyházela naše dárky ze skříně, my si je vzali, maminka je pak zase schovala, ale v tu chvíli si řekla, už nikdy! Už nikdy nebudu nikomu kupovat dárky pod stromeček!

Co jí řekl? Co jí řekl můj táta, který nám také nikdy nic k Ježíšku nekoupil a dárky od nás neuměl přijímat? Nikdy je nerozbalil, i když jsme na to čekali. Jaké tajemství, jaké křivdy ti dva v sobě celý život měli?

Mám také několik svých „už nikdy“ a přesně vím, kdy a proč jsem si řekla, „už nikdy“. A vsadím se, že jste na tom stejně. Máte svá „už nikdy“ a přesně víte, kdy a proč jste se rozhodli, že „už nikdy“.

Víte to stejně dobře, jako to celý život věděla moje maminka.

Spustit audio

Související