Vlak do stanice Šťastné stáří

Neříkám, že šťastné stáří ve dvou nemůže být. Někdy se opravdu život dvěma lidem povede.

Je to jako se stromy. Když se vedle sebe zasadí dva mladé stromky, které se k sobě hodí, když se zasadí na vhodné místo, kde jim bude dobře, a do dobré půdy, když se o ně systematicky, rozumně a odborně pečuje, musí z nich vyrůst dva zdravé, krásné stromy, které vedle sebe svorně žijí, plodí zdravé plody, dělají svou existencí radost svému okolí a šťastně spolu stárnou.

Ale někdy se vedle sebe zasadí dva stromky, které prostě vedle sebe žít nemohou. Navzájem si vadí, někdy i škodí. Každý z nich potřebuje něco jiného. A nepomůže hnojení, ořezávání, odborná péče. Nic jim nepomůže, protože ty dva stromky prostě neměly být zasazené vedle sebe.

A když se po čase stane, že jeden ze stromků je přesazený na druhý konec zahrady, tam, kam měl být zasazený na samém počátku, co se stane? Přesazený strom pookřeje, začne se mu dařit lépe, a začne spokojeně a plodně žít svůj druhý, přesazený život.

A myslíte, že se na opačný konec zahrady, kde stojí jeho bývalý druh, někdy podívá s lítostí? Se smutkem? Kdepak. Radši se tam už nepodívá nikdy.

Ale nechme být stromy. Tenhle fejeton je o ženách a o mužích. Je o tom, o čem se mluví a o čem se nemluví. Je o šťastném stáří, ale je i o tom, že vyhraje ten, kdo před šťastným stářím ve dvou, včas uteče, protože kdo uteče, vyhraje.

Víte, proč je víc vdov než vdovců? Protože ženy z manželského svazku, který pro ně není šťastný, rychle a hlavně včas odejdou, někdy ani nečekají, až děti odrostou. Jdou za hlasem srdce, za hlasem těla, jdou za svým klidem, za svou prací - jdou za štěstím.

Ale muž, který také není šťastný, z manželského svazku většinou neodejde. Chce sice odejít, sní o odchodu, ale pořád na něco čeká. Až postaví dům. Až splatí hypotéku. Až změní práci. Až ho povýší. Až děti vyrostou. Až děti dostudují. Až se osamostatní.

Někteří muži, kteří nejsou v manželském svazku šťastní, mají milenky a tyto trpělivé chudinky, čekají s nimi. Až on postaví dům. Až on splatí hypotéku. Až on změní práci. Až ho povýší. Až jeho děti vyrostou. Až jeho děti dostudují. Až se jeho děti osamostatní.

Až tohle všechno bude, tak se rozvede a vezmeme se, a možná ještě stihnu mít i dítě, které on teď nechce, protože by se mu nemohl věnovat, utěšuje se ta trpělivá chudinka.

A tak oba čekají na svůj společný život, a mezitím žijí své životy, ve kterých pro toho druhého není místo.

Říkám rovnou, že příběhy podobných čekatelů na společný život, většinou nedopadnou dobře. Buď nevydrží milenka, nebo muž, mnoho let statečně „bojující“ na dvou frontách, dostane infarkt.

Z toho vyplývá jediné.

Muži a ženy, vy, kteří nejste šťastní, vy, kteří přesně víte, co ke svému štěstí potřebujete, vy, kteří jste přesvědčeni o tom, že byste byli šťastní v jiném životě, v jiném bytě, s jiným partnerem, nebo bez partnera, sám nebo sama, vy všichni utečte před šťastným stářím ve dvou, dokud ještě máte čas.

Dokud ještě máte sílu. Dokud ještě máte chuť, sbalit si do kufru své nejmilejší věci a začít znovu. Dokud si jste ještě jistí, že vám stojí za to, prožít zbytek života tak, jak chcete vy a ne tak, jak chce váš partner, se kterým se chystáte nastoupit do vlaku, který pojede do stanice, Šťastné stáří.

Když tenhle fejeton vyšel, přišlo mi mnoho e-mailů. Chodily i do redakce magazínu, kde vyšel. Já vím, nemusíte s jeho obsahem souhlasit, nicméně ženám, které mi napsaly, tento fejeton pomohl.

A tady jsou reakce čtenářek:

Dobrý den, už delší dobu nečtu noviny ani časopisy s radami krásných, schopných, upravených a úspěšných žen, které dokážou zvládnout zaměstnání, rodinu, přátele. Česky řečeno - tohle všechno mně "lezlo na nervy" a vyhýbala jsem se tomu jako čert kříži. Fejeton Ireny Fuchsové s názvem Vlak do stanice stáří, jsem zpočátku rychle přelétla očima, ale po přečtení prvních vět už jsem ho doslova hltala. Přečetla jsem ho už několikrát a nosím ho s sebou v kabelce, jako jiné dámy řasenku nebo pudr. A nevycházím z údivu nad tím, jak je možné, že někdo tak věrně vystihl to, co cítím i já.

Nejsem už mladá, ale nejsem ještě tak stará, abych už po ničem netoužila. Jsem jedním ze dvou stromů, které jsou dobrovolně zasazené vedle sebe, mají dobrou půdu, dostatek vody, tepla, a přesto se jim vedle sebe nedaří. A není to chyba ani jednoho z nich - prostě každý potřebuje něco jiného. Netoužím po blízkosti jiného stromu, toužím po druhém konci zahrady, kde bych mohla být sama sebou ve svém tichu a klidu.

Dlouho jsem to nedokázala pojmenovat, dokonce jsem cítila výčitky, že vlastně mám všechno, po čem mnozí touží, a přesto nejsem šťastná.

A dneska jsem dostala od paní Ireny odpověď na nevyřčenou otázku. Už vím, co musím udělat. Moc jí za to děkuji. Jana.

A Helena napsala toto:

Je mi čtyřicet devět let, právě balím do kufru své nejmilejší věci a začínám žít znovu. Mám v plánu opravit domeček a začít tam nový život. Chci začít úplně od nuly a znovu. Bohužel už podruhé a zase jinak. Nějak jsem si to v životě zkomplikovala, ale doufám, že se na opačný konec zahrady nebudu dívat s lítostí, ale že si jednou ve šťastném stáří řeknu, že jsem udělala dobře.

Takže vzhůru na cestu!

A poslední dopis, který přišel do redakce magazínu, je od Aničky:

Chci moc poděkovat za úžasný fejeton paní Ireny Fuchsové. Konečně se mezi kýčovité reklamy různých finančních institucí a pojišťoven, ze kterých se na nás usmívá šťastný a zdravý pár starších lidí, dostal reálný a odvážný hlas.

Dovolil si říci, že někdy je lepší odejít z nefungujícího vztahu, ve kterém se oba trápí a ani jeden nemá odvahu odejít a oba čekají, až smrt rozhodne za ně.

Není to lehká cesta, odejít z dlouhodobého vztahu, ale rozhodně stojí za to. Byť by ten druhý, šťastnější život trval jen několik let, anebo měsíců.

Ale konečně moci jít za svými dávnými sny, už dlouho pohřbenými pod realitou každodenního života, to dá člověku křídla i po šedesátce…

Moje milé posluchačky a moji milí posluchači, přeju vám všem, aby i vám narostla křídla, která vás donesou tam, kam toužíte letět!

Irena Fuchsová|foto: Khalil Baalbaki