Vtipná Vietnamka

Vietnamští obchodníci, kteří vlastní nákupní centrum v Milevsku, získali cenu Spokojený zákazník
Vietnamští obchodníci, kteří vlastní nákupní centrum v Milevsku, získali cenu Spokojený zákazník

Možná, že je mezi námi někdo, kdo ještě nikdy nic u vietnamských obchodníků nekoupil, ale nezdá se mi to moc pravděpodobné. Osobně si nemohu vynachválit džíny u nich koupené, které jsou mi nádherně dlouhé a skvěle padnoucí. A totéž říká i dcera Rita.

Před několika lety, začátkem ledna, jsme se vypravily k Vietnamcům koupit bundu, protože jsme věděly, že mají slevy. Postupně jsme procházely vietnamskými obchody a pak nás v jednom s úsměvem přivítala Vietnamka kolem pětatřiceti let.

Ukázala na schody a pozvala nás nahoru do prodejny. Prohlížely jsme si s Ritou bundy, a protože všichni víme, že vietnamští obchodníci občas sleví, i my dvě jsme se kácely při pohledu na cenovky a významně jsme dávaly najevo, že cena je příliš vysoká!

Ale usměvavá Vietnamka nic. Nabízela nám další a další bundy a nakonec udělala veliké gesto po prodejně.

„Končit! Proto velká sleva! Končit!“ Podivila jsem se.

„Vy tady končíte?“ Okamžitě pochopila, o čem mluvím a rozčílila se nad mojí natvrdlostí.

„Zima končit! Ne my tady končit! My nekončit! Zima končit! Proto velká sleva!“

Začaly jsme se s Ritou smát, pak jsme si pošeptaly, že je dobře, že si Vietnamci myslí, že v Česku zima končí začátkem ledna a vybíraly jsme dál.

Nakonec jsme se vrátily zase dolů, na začátek prodejny, kde seděl manžel vietnamské obchodnice a jejich roztomilá dceruška. Prohlížely jsme si šály, i když jsme je nepotřebovaly. Já měla kolem krku šálu, kterou jsem si nechala uplést u známé, abych ji měla do barvy s čepicí a Rita měla šálu, kterou jí dala k Ježíšku kamarádka.

Milá Vietnamka se v tu chvíli rozhodla, že nám dá školení o kvalitě výrobků. Vzala do konečků prstů moji šálu a ušklíbla se.

„Tohle hadr!“

Pak pozorně prohlédla šálu Rity a její pohrdavé, Tohle Čína!, nás smíchy zkroutilo. Vietnamka nad námi mávla rukou a ukázala nám měkoučkou šálu s příjemnými barvami.

„Ale tohle je super! Polsko! Dobrá firma!“

Měla pravdu. Šála byla opravdu nádherná! Koupila bych si ji, ale byla jsem uražená. Říkat mé šále, doma pletené, hadr?!

Pořád jsme se smály a možná právě proto jsme se nechaly přemluvit a znovu jsme vyšly nahoru, kde mi vietnamská Jiřina Bohdalová ukazovala večerní šaty, zatímco  Rita si prohlížela kousek od nás kabáty.

Naše vietnamská Bohdalka si jí všimla, nechala mě u šatů, přišla k mé dceři a ukázala na kabáty.

„To ty nebrat! To drahý! Na to ty nemít!“

A to byl konec! Začala jsem se smát, oči se mi zalily slzami, a kdyby mě Rita, která se smála stejně jako já, nesvedla po těch několika schodech dolů, asi bych spadla rovnou na vietnamského manžela, který se na nás díval hodně, ale hodně nepřívětivě.

Chtěla jsem mu na usmířenou říct, že má geniální ženu, a že sem budu chodit pokaždé, když mi bude smutno, a že jejich prodejnu budu každému doporučovat, ale on by moji češtinu, na rozdíl od své ženy, asi nepochopil...