Výlet do květnových Holic
5. května 1945 zatarasili holičtí obyvatelé vstupy do města a tím znemožnili německým jednotkám rychlý útěk před postupující Rudou armádou. Konec války byl ale dál, než si mnozí mysleli.
Holické povstání nemá co do velikosti města a také počtu obětí srovnání s žádným jiným českým nebo moravským městem. Když prchající konvoje přijely k zábranám města, vyvolala tento český odpor zuřivou reakci u německých vojáků. Chtěli co nejrychleji projet městem a dostat se do Americké zóny. Už tenkrát správně tušili, že šance na přežití je v jejich zajetí mnohonásobně větší, než v sovětských zajateckých táborech.
Bombardování města
Němci věděli, že v okolí Holic operuje velké množství partyzánských skupin, nevěděli ale, kolik jich je právě v uzavřeném městě. A tak si na pomoc přizvali tři letouny Focke Wulf 190, které 6. května vzlétly z pardubického letiště a bombardovaly a ostřelovaly město. Potom německé oddíly vstoupily do ulic, vytahovaly ze sklepů holické muže, některé přímo na místě zastřelily, zbytek odvedly za město. U hřbitova němečtí vojáci zastřelili dalších asi třicet lidí, část mužů pak odvezli do Vysokého Mýta a asi 300 jich jako rukojmí odvedli do sokolovny.
Několik domů ve městě zapálili a místním zakázali je hasit. Holičtí pak byli přinuceni zábrany rozebrat a německé kolony pokračovaly dál na západ.
Ruská ozvěna v lese
V únoru 1945 procházely krajem pochody smrti z koncentračních a pracovních táborů z území dnešního Polska dál na západ do Bavorska. Byly to tisíce hladových zbídačených lidí. Právě z těchto pochodů uteklo asi 400 ruských zajatců a úkryt hledali v lesích mezi Poběžovicemi a Borohrádkem. Pomáhali jim místní hajní František Černý a Kubín a také holičtí úředníci, kteří byli zároveň aktivními členy odboje. Jak starosta Antonín Pfeifer, řídící učitel František Pilný a Josef Klepáč, správce úřadu práce. V Holicích bylo 9 tajných kuchyní, které až do konce války vyvařovaly pro zajatce v lesích.
Konstantin Alexejevič Korovin
Korovin přišel na Holicko z Železných hor, po zásahu gestapa v obcích Lipovec a Licoměřice, které podporovaly partyzány z výsadku Mistr Jan Hus. Korovin utekl s Anežkou Bromovou, která s ním už v tu dobu čekala dítě. Na Holicku, jako důstojník, zorganizoval uprchlé zajatce v lesích. Vytvořil z nich 5. oddíl brigády Mistra Jana Husa a navázal spolupráci s holickými odbojáři.
Schopnosti a snad i oblíbenost Korovina nebyla ale po chuti všem. A pravděpodobně ho stála i život. Při oslavách 21. května 1945 byl Konstantin Alexejevič Korovin zastřelen neznámým střelcem.
Jaký je výhled ze soukromé rozhledny v Licoměřicích?
Josef Bohuněk chtěl udělat radost sobě, rodině i pocestným a tak si k šedesátým narozeninám místo altánu postavil rozhlednu. Výhled je z ní velkolepý. Od Třemošnice přes Čáslav až po Kolín.
Podle historika Libora Pařízka se jako nejpravděpodobnější jeví verze, že byl zastřelen na objednávku Miroslava Pich – Tůmy, politického pracovníka, velitele partyzánské brigády Mistr Jan Hus. Korovin chtěl zůstat v Čechách, holický Místní národní výbor dokonce zaslal dopis ministru Národní obrany generálu Svobodovi, aby Korovin mohl za své zásluhy pro město zůstat v Holicích. Ale to nebylo v zájmu mnoha skupin.
Nová škola ve Starých Holicích by mohla vyprávět
Jeden ze členů ilegální odbojové skupiny byl řídící učitel z nové školy ve Starých Holicích František Pilný. Gestapem byl zatčen už v roce 1941 a odsouzen na dva roky vězení. Po návratu z výkonu trestu se opět zapojil do protifašistického odboje a byl jednou z hybných sil až do konce války. V současnosti je ve vestibulu školy, dnes už jen mateřské, bronzová deska připomínající jména všech obětí holického povstání v květnu 1945.
Kromě toho je tu i deska připomínající holického slavného rodáka, který tuto školu také navštěvoval, cestovatele Emila Holuba.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.