Zabít nezabít

1. říjen 2017
Chovatelka upozorňuje, že kanaánský pes je velmi přátelský, jen je nutné porozumět jeho projevům

Tenhle zvláštní příběh jsem vyslechla před čtrnácti dny. A nedokázala jsem té ženě v mém věku, poradit. "Já nevím, co mám dělat, paní," řekla mi několikrát a já to nevěděla také. Známe se od mládí, zdravíme se, ale dneska poprvé se se mnou zastavila a zoufale prosila o pomoc.

"Mámu už zase pokousal pes. Obě ruce. Dávala mu jídlo. Pořád jí říkám, nedávej mu jídlo, hoď mu to do misky, nedá si říct. Už ji pokousal po osmé. Doktor mi vynadal, že ho musím dát utratit, když mámu už tolikrát pokousal, ale když je jenom se mnou, je hodný…"

Ta žena se celý život někomu obětovala. Svému muži. Svým dětem. A poslední roky své matce. Denně je potkávám spolu, někdy i se psem, někdy jenom je samotné. Drží se podpaží, povídají si.

"Co mám dělat, paní?"

Stála zoufalá ve větru, který jí ohýbal deštník, já stála vedle ní, v dešti a bez deštníku a stejně zoufale jsem se snažila najít odpověď.

"Maminka ví, že vám doktor řekl, abyste ho utratila?"

"Ví. A řekla, ať to udělám. Že je to zmetek. Má pokousané obě ruce, denně chodíme na převazy. Ale veterinář mi řekl, že mu injekci nedá. Že mu mám dávat ty prášky, co mi dal, aby nebyl vzteklý. Že mu nic není, že si ho máma nemá všímat a nemá mu nic dávat... Mámě to říkám furt a nedá si říct. Co mám dělat? Poraďte mi, paní!"

"Kolik mu je?"

"Deset let."

Deset let. Našemu Atíkovi, drsnosrstému jezevčíkovi, bylo v září šestnáct. Tenhle pejsek má před sebou ještě kus života.

"Snad si teď maminka dá pozor, když jí pokousal obě ruce…"

"Nedá, paní. Už ji pokousal osmkrát. Ona ho pořád krmí, i když jí to zakazuju. Je tlustý a nesmí tolik jíst a ona ho furt krmí. I když jí říkám, aby ho nekrmila. Bojím se, nechávat je doma spolu samotné. Já nevím, co mám dělat, paní."

Její deštník se větrem tak prohnul, že přestal být deštníkem. Přerazila bych ten rozbitý deštník o mámu, letěla mi jedna rada hlavou, a pak bych vyhodila deštník i mámu. Věděla jsem, že může jít k synovi, ke kterému občas od své dcery "uteče", ale dlouho tam nevydrží. Ty dvě jsou na sebe za celý život zvyklé. V dobrém i zlém.

"Paní, já mám toho psa ráda. On mě má taky rád. Mně by nikdy nic neudělal. Bere prášky na uklidnění kvůli mámě, a kdyby ho máma nechala na pokoji, nic by jí nikdy neudělal. Paní, co mám dělat?"

Nevěděla jsem. Představila jsem si našeho psa, svoji maminku a... nevěděla jsem.

Chcete vědět, jak to dopadlo? Čtrnáct dní jsem nepotkala ani paní s maminkou, ani s pejskem. A pak ji vidím, jak jde, bez maminky, s pejskem při noze a usmívá se.

„Tak co maminka,“ zněla moje první otázka.

Paní mávla rukou.

„Je u bratra. Já dělám v baráku schody.“

„A co pejsek,“ byla moje druhá otázka.

Láskyplně se na něho podívala a pak ho pohladila po hlavičce.

„Já ho nedám, paní. My se máme rádi, viď?“

Spustit audio
  • Literatura
  • Četba