Zlobivé dítě dáme do klece

V 11.45 jsem tedy nastoupila na pardubickém nádraží do EC 126. Přijel dokonce o dvě minuty dřív a nebyl plný. Máš jedničku s hvězdičkou, zašeptala jsem mu, když jsem šla k jeho zadním vagonům, protože ty zastaví v Kolíně u schodů do podchodu.

Vagon neměl kupé, což bylo dobře, protože se v kupé necítím bezpečně. Daleko lepší jsou tyhle vagony, kde jsou sedadla za sebou ve dvou řadách, mezi nimi je ulička – vše je přehledné, čisté a hlavně bezpečné.

Sedla jsem si hned ke dveřím, které se otevíraly a zavíraly zmáčknutím tlačítka. Za dvacet minut vystupuju, otevírací dveře přežiju, říkala jsem si, a vytáhla jsem noviny s křížovkou.

"Pojď sem! Říkám ti, pojď sem," ozvalo se vedle mě unaveně. Přes uličku seděla příjemná, mladá žena, a volala na čtyřletou holčičku - krásného, blonďatého andílka, který tlačítkem otevíral a zavíral dveře hned za mým sedadlem.

"Nééé! Nééépudúúú," ozvalo se za mnou ječivě, maminka rychle vstala a přitáhla andílka na sedadlo vedle sebe. Andílek začal kolem sebe kopat, a když ho maminka tiše napomínala, začal do ní bouchat.

"Nechci tě! Nemám tě ráda! Jdi pryč! Jdi pryč!"

Maminka trpělivě držela. A co měla dělat? Andílek byl, bohužel, nevychovaný, a jestli je s ním ve vlaku už několik hodin, ani se jí nedivím, že trpělivě drží.

A pak se to stalo. Ozval se klidný, ale přísný hlas.

"Za chvíli budeme v Kolíně. Já tam vystupuju. Oblékni si bundu, půjdeš se mnou do útulku."

Andílek přestal do maminky bouchat a po očku se podíval, kdo to řekl. Maminka se ani nepohnula. Nepodívala se, kdo to řekl, protože si myslela, že se jí to zdálo.

"Takhle se k mamince nikdy nesmíš chovat," pokračoval klidný, ale přísný hlas. "Tohle se mamince nedělá. To se mi vůbec nelíbí. Jsi zlobivá holčička a já si tě vezmu s sebou do útulku." Andílek se ale nedal.

"Nené! Nené!"

Ale nedala jsem se ani já!

"Ale ano! Ano! Odvezu tě do kolínského útulku, kde tě dáme do klece a budeme tě vychovávat! Nechováš se ke své mamince hezky!"

Andílek se po očku podíval po mamince, která stále koukala před sebe, jako by nechtěla věřit, že se jí někdo zastal, a andílka, ani mě, si nevšímala. Andílek k ní natáhl ruku a pohladil ji. Maminka si ho hned přitáhla k sobě a andílek se na mě vítězně podíval.

Nehraj to na mě, pomyslela jsem si a pokračovala jsem ve výchovné lekci.

"Teď se budeš k mamince tulit, co? A až vystoupím, tak do ní zase budeš bouchat! Tak to tedy ne!"

Vytáhla jsem z kabelky svoji vizitku a podala ji mamince.

"Tady máte na mě kontakt. Jak začne znovu zlobit, zavoláte mi, já přijedu, dám ji do pytle a odvezu ji do útulku, kde bude v kleci. Až bude hodná, vrátíme vám ji."

Maminka si vizitku vzala, poděkovala mi, a hned si začala číst, co všechno na ní mám - a andílek pochopil, že je zle.

Ta baba se právě vetřela k jeho mamince. A i když ta baba za chvíli vystoupí, maminka ji už zná a bude vědět, KAM má zavolat!

A v tu chvíli začal andílek usedavě plakat. Podívaly jsme se s maminkou na sebe a usmály se. To nebyl pláč ustrašeného dítěte, kdepak! To byl pláč malého vyděrače!

"Maminko, já tě mám ráda," vzlykal andílek a hladil a líbal maminku, která mi už teď mohla být vděčná. Kdy naposledy ji potkalo takové nečekané vyznání lásky, o kterém se jí před chvílí, když do ní andílek bušil, mohlo jenom zdát? Kdy naposledy?

Jen počkej, andílku, řekla jsem si v duchu. Jestli si myslíš, že jsem na větvi z toho, jak mamince vyznáváš lásku, tak tě hned vyvedu z omylu!

"Jen si to moc nežehli," řekla jsem přísně. "Před chvílí jsi do maminky mlátila a najednou ji objímáš! Takhle musíš být hodná pořád! A když nebudeš hodná, tak mi maminka zavolá, já přijedu, dám tě do pytle a odvezu tě do kolínského útulku, kde budeš v kleci, dokud nebudeš hodná. Teprve potom se vrátíš domů."

Blížil se Kolín. Oblékla jsem si bundu a přitom jsem nepřestávala holčičku přísně pozorovat. Byla přilepená na mamince, kterou pořád hladila a pusinkovala.

"Tak nashledanou," rozloučila jsem se, obě řekly nashledanou a andílek mi ukázal tlačítko u dveří.

"Tam to musíte zmáčknout!" Mrkly jsme s maminkou po sobě. Má strach, abych tady náhodou nezůstala a nejela až do Prahy!

„A když vás bude zlobit, zavolejte mi! A já hned přijedu, i s pytlem," připomněla jsem mamince i andílkovi své poslání a pak jsem vystoupila na kolínské nástupiště...

Víte, moje dvě děti do mě NIKDY nebouchaly, NIKDY mi neříkaly, abych šla pryč a že mě nemají rády, poslouchaly mě a nevztekaly se.

Doba se mění, to chápu. Ale pokud se mění doba, musí se měnit i metody výchovy.

Bylo vidět, že jsem na andílka velmi silně zapůsobila. Myslím, že na mě hned tak nezapomene, a možná, že na mě nezapomene nikdy! A když mi jeho maminka zavolá, klidně milého andílka po telefonu vyplísním. A jak! Ten bude koukat...

A v tu chvíli jsem dostala nápad. Nedávno jsem si říkala, co nového by mě ještě tak bavilo. A teď to vím! Bavilo by mě dělat výchovnou babičku ve vlaku!

Vy, co jste mladí a plní síly, založte firmu, www. Odvezeme dítě v pytli. cz. A nabídněte rodičům, kromě jiných výchovných služeb, i službu vlakovou.

Rodiče si mě budou objednávat a já - výchovná babička -, budu přistupovat do jejich vlaku a budu výchovně působit na stejné andílky, jako byl ten, na kterého jsem narazila v EC 126 před rokem, v roce 2013.