Hermína a Ota Vohryzkovi z Vysokého Mýta válku přežili

Rodina Vohryzkova žila v Litomyšlské ulici v domě, který měl za války č.p. 58. Tento dům už ve Vysokém Mýtě nestojí a židovskou rodinu připomínají jen dva Kameny zmizelých umístěných v dlažbě chodníku.

Max a Hermína Vohryzkovi se vzali v roce 1899 a dva roky po svatbě se jim narodil syn Oto a po dalších dvou letech dcera Anna. Rodina žila z hospodářství a k tomu provozovala obchod se železem. 

Hermína Vohryzková zvaná Babáček|foto:archiv Markéty Rokytové

Ota zůstal do konce života svobodný, ale sestra Anna se provdala a odstěhovala do Prahy. Sňatek s nežidovským mužem ji sice první léta chránil, ke konci války ale byla mnohá smíšená manželství rozdělena a nežidovští manželé posílání do pracovních táborů. Manžel Anny, Karel Smrž, byl kameraman a později filmový kritik, jeho profese a přátelství s filmovým producentem Milošem Havlem je pravděpodobně uchránila od rozdělení rodiny a nástupu do transportu.

Do transportu ale musela jít pětašedesátiletá Hermína a jedenačtyřicetiletý syn Ota, tatínek Max zemřel rok před tím. Anna zůstala s dcerkou a manželem v Praze a maminku i bratra v Terezíně podporovala vším, čeho se v ghettu nedostávalo.

Zatímco Hermína se dočkala osvobození v terezínském ghettu, Ota se dostal do karlovarského pochodu smrti. Polomrtvého ho donesli  k vesnickému lékaři, který Otu ukryl na půdě, léčil ho a u kterého se dočkal konce války. 

Ota Vohryzek a sestra Anna Smržová|foto:archiv Markéty Rokytové

Po válce žili Hermína s Otou v Praze u Anny, která o ně do konce života pečovala, a oni ji vypomáhali s domácností, výchovou dcery a později i vnoučat. Po smrti Hermíny a Anny (zemřeli rok po sobě) se Ota vrátil do Vysokého Mýta. Ve svém rodišti dožil posledních sedm let svého života a je pochován na vysokomýtském hřbitově.  

Poslechněte si vyprávění dcery Hany Junové (Paměť národa), vnučky Markéty Rokytové, Soni Krátké z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě a ukázky textů z rodinného archivu...