Kamilu Seinerovou odvedli nacisté na počátku války, své děti už nikdy neviděla

Rodina Seinerova žila na počátku 20. století v Litětinách, kde vlastnila kromě domu i malé hospodářství a hospodu. Měli osm dětí a kolem roku 1908 se přestěhovali do Starých Holic, kde také provozovali obchod se smíšeným zbožím a hospodu.

Nejstarší syn Karel zemřel na následky zranění z první světové války. Vdova po něm Božena s dvěma syny Adolfem a Jiřím žili až do války v Přestavlkách, kde také provozovali obchod se smíšeným zbožím. Synové holokaust přežili, Božena v září 1943 zahynula v Osvětimi.

Druhorozený syn Rudolf má i se svojí rodinou kameny zmizelých v Dudychově ulici v Holicích. V domě čp. žila sestra Františka (provdaná Valentová) a útočiště zde poslední měsíce před transporty našlo několik rodin sourozenců Seinerových. Azyl poskytla i bratrovi Rudolfovi, který se  s rodinou vrátil ze zabraných Sudet. Rudolf s manželkou a dvěma dětmi byli v prosinci 1942 transportováni do Terezína a poté do Osvětimi. Všichni zahynuli v plynových komorách.

Pět dcer Seinerových

Čtyři dcery si vzaly nežidovské partnery a smíšené manželství je ochránilo před transporty. Výjimkou byla nejmladší dcera Emílie, která si vzala židovského mladíka Rudolfa Tellera. Bydleli u Emíliina bratra Jaroslava v Pardubicích ve Smilově ulici. Holokaust nepřežili, oba zahynuli v Osvětimi.

Nejstarší dcera Oldřiška se provdala za Jana Všetečku, který měl holičství na náměstí v Holicích. Smíšené manželství ochránilo její rodinu i jejich dceru Marii, která se také provdala za nežidovského partnera. Muži sice museli do pracovních táborů a těhotná Marie do Terezína, ale po válce se všichni setkali v Holicích u Františky Valentové, která se poslední válečné měsíce ukrývala spolu s nejmladším členem sestřiny rodiny, devítiletým prasynovcem Karlem Krylem.

V září 2024 dostane své kameny zmizelých také rodina Františky Valentové (rozené Seinerové) v Dudychově ulici v Holicích. Františku také ochránilo smíšené manželství s pošťákem Františkem Valentou. Ten sice musel do pracovního tábora a jejich dcera Hana na sklonku války do Terezína, ale holokaust přežili a po válce se šťastně sešli.

Nejmladší syn Jaroslav Seiner

Jaroslav Seiner vystudoval průmyslovou školu v Pardubicích a založil si malou továrnu na výrobu obuvi. Jako legionář prošel první světovou válkou a po návratu se oženil se s Kamilou Fischerovou.

Dokument o ukončení živnosti po zatčení Jaroslava Seinera|foto:Šárka Kuchtová, Státní okresní archiv Pardubice

Koupili dům ve Smilově ulici, kde měli i kancelář a ve dvoře dílnu. Okupace se Seinerových dotkla více než protižidovskými opatřeními. 7. září 1939 byli manželé zatčeni a obviněni z přípravy velezrady. Kamila byla sice soudem osvobozena, ale ke svým dětem se už nevrátila, zemřela 2.dubna 1942 v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Jaroslav si odseděl tříletý trest a přímo z vězení byl transportován do Terezína.

V bytě ve Smilově ulici zůstala babička s dětmi, patnáctiletou Evičkou a sedmiletým Ivanem. Rodině pomáhala  bezdětná teta Emílie Tellerová. Děti chodily ještě rok do školy, než jim v září 1940 byla školní docházka zapovězena. Na počátku roku 1941 se musely vystěhovat z domu a přesunuly se i s babičkou Kamilou k tetě Františce Valentové do Holic.

Děti Seinerovy s babičkou Barborou Fischerovou a dalšími členy rodiny před transportem|foto:Státní okresní archiv Pardubice

Setkání s tatínkem

Eva s Ivanem, babičkou Barborou a dalšími židovskými příbuznými musely v prosinci 1942 nastoupit do transportu do Terezína. Tam se pravděpodobně setkali se svým otcem, který byl do Terezína přesunut rovnou z vězení. Bohužel byli posledními transporty v říjnu 1944  posláni do Osvětimi. Otec prošel vstupní selekcí, ale děti mu nacisté odebrali a poslali je do plynové komory. 

Jaroslav se dožil osvobození v koncentračním táboře v Dachau a vrátil se do Pardubic. Z Terezína se vrátila jeho osmdesátiletá tchýně Kamila Fischerová a žili i po válce v bytě ve Smilově ulici. Jaroslav se po roce  oženil s Annou Mandelíkovou z Heřmanova Městce, která také přišla o prvního manžela v koncentračním táboře.

Jaroslav Seiner se snažil obnovit svou obuvnickou živnost, ale po komunistickém převratu a řízené likvidaci živností, se mu to už nepovedlo. Zemřel v únoru roku 1953 v 56 letech.

Až půjdete Smilovou ulicí a pod nohama se Vám zalesknou mosazné destičky se jmény Seinerových - vzpomeňte si na jejich příběh.