Kameny zmizelých ve Vysokém Mýtě - rodina Frischmannova

Jiří Frischman byl mladším ze dvou synů Alfréda a Hany Frischmannových z Vysokého Mýta. Kvůli chybnému zápisu v matrice se jako jediný v rodině psal jen s jedním "n" . V jeho devíti letech zemřel tatínek na zánět slepého střeva a maminka Hana zůstala na oba chlapce sama. František i Jiří studovali vysokomýtské gymnázium a svůj volný čas dělili mezi sport a skauting.

8 fotografií

Ještě před přijetím norimberských zákonů měl bratr František domluven odchod do Švýcarska, ale rodina rozhodla, že nejdřív musí odmaturovat. Bohužel toto rozhodnutí stálo Františka život. Do Švýcarska už neodjel. Odjet z Československa měl i Jiří, jeden z amerických zákazníků mu poslal pozvání (affidavit), k Frischmannovým se ale nedostalo. Poté co byl židům zakázán vstup do vysokomýtského gymnázia, studoval Jiří ještě několik měsíců na židovském gymnáziu v Brně. I to ale německé úřady zavřely dřív, než mohl Jiří odmaturovat. Až do transportu pak pracovali oba chlapci jako kopáči při stavbě vodovodu ve Vysokém Mýtě. 

Celá rodina odjela do Terezína 2. prosince 1942

Když jsme nastupovali do transportu do Terezína, to byl jeden z nejveselejších dnů. My jsme z toho měli strašnou prču, byli jsme mladí a nic jsme netušili. České dráhy nám daly k dispozici osobní vůz, tam jsme klidně seděli a samá psina a říkali jsme: „A to oni si myslí, že to, že nás zavezou do Pardubic a z Pardubic, to už budeme vědět, že to bude Terezín, že nás to nějak ochromí? Vždyť oni jsou už poražený teďka!“ Byla to samá legrace. Ta legrace přestala, když jsme přišli na shromaždiště v Pardubicích. Tak tam už začaly padat facky, tam už se střílelo! To byl obrovský zlom, který nám ukázal, co všecko Terezín bude.

V Terezíně se Jiří zapojil do pracovního procesu, stal se vychovatelem dětí a tím byl chráněn od dalších transportů. Ne tak maminka, kterou se nepodařilo z dalšího transportu dostat. František se rozhodl ji doprovodit. Oba v Osvětimi zemřeli, maminka ihned po příjezdu, František po několika měsících.

Maminka bratrů Frischmannových Hana|foto:rodinný archiv Věry Dvořákové

Jiří vydržel v Terezíně až do prosince 1943, kdy byl do transportu na východ povolán i on. Nebránil se, domníval se, že potká maminku i bratra. Do Osvětimi s ním šla pověst zdatného vychovatele a tak se stal učitelem i v tomto táboře. Později byl poslán do pobočného tábora v Schwarzheide, kde měli za úkol odpojovat hořící vagóny.

Při jednom z náletů dostal zásah střepinami do nohou. Měl veliké štěstí, že nevykrvácel, ani nedostal do otevřených ran infekci. 15. dubna je přes hořící Berlín odvezli do Sachsenhausenu.

Postavili nás do řady a nechali stát o hladu. Měl jsem obě kolena prostřelená, stáli jsme a čekali, co bude, neměli jsme tušení. Člověk nikdy neměl tušení. Potom přišel jeden esesák a jestli to řekl ironicky, nebo jestli nám chtěl pomoct, nevím, řekl: „Kein Gas mehr, euch kann gehen.“ Že už nemají plyn! Stáli jsme před plynovou komorou! I to člověku zachrání život, takové náhody.

Jednadvacátého dubna 1945 byl likvidován Sachsenhausen, vězňové měli nastoupit do pochodu smrti. Jiří už neměl sílu s prostřelenými koleny jít, a přestože za neuposlechnutí hrozilo zastřelení, do pochodu nenastoupil. Zůstal v baráku a usnul. Probudil ho až zvon! Dva ruští vojáci stáli u appelplatzu a zvonili. Takový byl konec války pro Jiřího.

Jiří Franěk z tabla gymnázia|foto:rodinný archiv Věry Dvořákové

Ještě ze Sachsenhausenu si poslal přihlášku na  Filozofickou fakultu UK. Po návratu do Vysokého Mýta musel ale nejdříve odmaturovat. Když se ještě ve vězeňském oblečení vrátil do lavic gymnázia, učitel ho přivítal slovy: "Frischmane, jdete pozdě!" Bylo to pro něho nejlepší zařazení zpátky do života.

Jiří Frischman nechtěl po válce nosit německé jméno a tak si požádal o nové příjmení Franěk. Brzy se oženil a v rodině své ženy našel svoji druhou rodinu.

Pracoval jako docent na univerzitě, ale po vpádu ruských vojsk byl v roce 1970  byl vyhozen jak z KSČ tak z FF UK. Pracoval potom u Českých drah, kde až do důchodu zvedal závory u přejezdu. Na univerzitu se vrátil až po roce 1989. Byl rehabilitován a jmenován univerzitním profesorem.

Prožil neuvěřitelný život až do samého konce. Zemřel v noci z 30. na 31. prosince 2007. Na stole mu ležel diář plný úkolů, které si do nového roku plánoval.