Kameny zmizelých v Chrudimi - rodina Pollakova

Strojní inženýr Arnošt Pollak přišel za prací do továrny Františka Wiesnera. Ten ho také chránil a až do samé deportace a umožnil mu v továrně pracovat. Zabránit odvlečení ale už nedokázal.

Arnošt Pollak v Chrudimi|foto:archiv Alžběty Langové

Ještě před transportem postihla rodinu Pollakovu velká rána. Dcera Fanuška onemocněla v roce 1939 tuberkulózou. Musela být hospitalizována v židovské nemocnici v pražském Hagiboru, kde v roce 1940 zemřela. Později v nuzných podmínkách Terezína prý rodiče považovali za štěstí, že se Fanuška holocaustu nedožila. V únoru 1943 zemřela na astma také babička Adelheid.

Pollakovi se uchytili v pracovní struktuře ghetta, takže se jim vyhnula první vlna transportů na východ zpočátku roku 1943. V seznamech transportů do Osvětimi se jméno Arnošta a Viléma objevilo v září 1944. Marie pracovala v pekárně a v Terezíně zůstala až do osvobození.

Arnošt s Vilémem byli při selekci zařazeni jako práceschopní a přesouváni do pracovních oddílů. Poslední stopa syna Viléma končí v Buchenwaldu, odtud šel na jaře roku 1945 v pochodu smrti a zahynul v dubnu 1945 nedaleko Tachova. Jeho otec Arnošt se dočkal konce války v pobočném táboře v Gleiwitz.

Po válce se Arnošt Pollak šťastně shledal s manželkou Marií, žili v Chrudimi dál ve svém bytě u nádraží. Přáli si mít ještě děti, bohužel zdraví zničené v koncentračních táborech jim to už nedovolilo. Marie lásku k dětem a mladým lidem naplňovala tak, že je doučovala cizím jazykům. Uměla totiž výborně německy, anglicky a francouzsky. Zemřela náhle v roce 1969. Její manžel ji přežil o 13 let, zemřel v Chrudimi v roce 1981.

 (Text zpracován podle informací Alžběty Langové z SOKA Chrudim)