Berte svým dětem hračky
Vypadá to, že dva dny před Štědrým večerem, který patří hlavně dětem a dárkům pro ně, trochu provokuju, že? Berte svým dětem hračky! A pozor! Berte jim je, když si s nimi hrají!
Ano, berte svým dětem hračky, pokud ovšem nemají sourozence nebo se nestýkají s vrstevníky, se kterými si, zcela přirozeně, berou hračky navzájem. A berte jim je, když si s nimi hrají! Budou brečet, budou se vztekat, ale zároveň si budou zvykat, že se občas stane něco, co se jim nebude líbit, a to je dobře!
Od svých deseti let jsem milovala psychologické knihy. Začátkem šedesátých let jich v naší kolínské knihovně bylo dost, ale já milovala jednu, kde byl určitý problém představen odborně a hned po té následoval konkrétní příběh.
Tehdy jsem do sebe z této knihy naládovala, co se dalo a celý život z této naládovačky vytahuju, co potřebuju, a i když jsem odborný název zapomněla, konkrétní příběh si pamatuju pořád – jako v tomto případě. A protože jsem si ho zapamatovala, uvedla jsem ho nedávno do praxe.
Hrála jsem si s vnukem Františkem, kterému byl v srpnu rok, a jeho hračka mě zajímala stejně, jako zajímala jeho. Tak jsem mu ji prostě vzala a začala si s ní hrát. Nelíbilo se mu to.
Chtěl mi hračku vzít, ale já mu ji nedala a hrála si s ní dál. Zkusil to podruhé, potřetí, pak začal brečet, podíval se na maminku pohledem, který byl pro mě naprosto čitelný, což mi potvrdil zoufalým výkřikem, máááma!
Kdyby uměl mluvit, řekl by, „Mámo, bába mi to bere! Ať to nedělá! Vem jí to! Je to moje!“
Jeho maminka nereagovala a jeho babička mu hračku vrátila sama, aby mu ji po chvíli opět vzala a vše se opět opakovalo. Včetně brekotu a prosebných pohledů na maminku.
Tohle jsem dělala i se svými dětmi a věděla jsem, že to bylo svým způsobem výchovné. Utužující!
Ať si děti zvykají, že se jim občas přihodí něco, co se jim nebude líbit a maminka jim nepomůže, protože tam prostě nebude!
Život je někdy boj! Musíme na to své děti a vnuky připravovat!
Večer jsem o tom napsala své facebookové přítelkyni Helunce, která je moje studnice moudrostí a ta mi odepsala tak, jak jsem u ní zvyklá. Stručně a jasně.
„Irunko, v psychologii se tomu říká, „frustrační tolerance“ a zaplaťbůh, že ji Františkovi budujete a zvyšujete!!! Protože když ji člověk nemá, tak to je tedy průšvih!“
Super, řekla jsem si. Příště, až si budeme s vnukem hrát, dáme repete!
Mimochodem, když jsem se narodila, měla jsem o dva roky staršího bratra Káju. Maminka mi tedy nemusela moje hračky brát, nemusela mi zvyšovat a budovat „frustrační toleranci“, protože tu mi velice úspěšně zvyšoval a budoval můj bráška Kája.
Rvali jsme se jako koně! Nic jsme si neodpustili! Moje hračky byly prostě moje a bojovala jsem o ně ze všech sil a Kája, samozřejmě, bojoval o mé i o své hračky, které jsem mu zase brala já.
Všechny deštníky byly u nás doma rozbité, jak nás maminka s nimi řezala, protože zpětně vzato, my dva jsme si svoji „frustrační toleranci“ budovali a zvyšovali opravdu svědomitě, ale s výsledkem jsem spokojená.
Celoživotně dokážu velmi rychle vyhodnotit, jestli mi stojí za určitou věc bojovat. Nezabývám se malichernostmi, nebojuju o něco, co je nahraditelné a bez čeho se lehce obejdu, i když bych si na to mohla dělat nárok. Jsem nad věcí, jsem tolerantní, ale zároveň jsem i silná, a když o něco jde, bojuju.
Tak co myslíte? Zkusíte to také? Zkusíte budovat a zvyšovat u vašich dětí a vnuků „frustrační toleranci“? Nemusíte začínat hned teď, o Vánocích, ale zkusit byste to, pro jejich dobro, měli co nejdřív!
Související
-
Irena Fuchsová: Vidíte v kočárku na své dítě?
Mám silný pocit, že kočárky pro děti, které v nich sedí nebo leží tak, že na ně rodiče nevidí, začaly být u nás v prodeji kolem roku 1975, kdy se mi narodil syn Filip.
-
Irena Fuchsová: Nejdřív psa, potom dítě
V poslední době se s tím setkávám často. Nejdřív psa – potom dítě. Nevzpomínám si, že bych něco takového slyšela v mládí. My jsme prostě měli děti.
-
Irena Fuchsová: Rozmazlovací, nemožní rodiče
Dřív dostal na stůl jídlo chlap jako první. Dneska dostanou jídlo jako první děti. Proč? Zasloužily si to? Protože je to pro ně pohodlnější, než jim cokoli nařizovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.