Co je horší? Rozchod nebo výpověď?

Nedorozumění, ilustrační foto
Nedorozumění, ilustrační foto

Celý život jsem si myslela, že je horší rozchod, ale příběhy mých dvou mladých přítelkyň mi ukázaly, že tyto dva důležité kroky v našem životě jsou úplně stejné.

„Nic mi na něm vlastně nevadí,“ odpověděla Lenka, když jsem se jí zeptala, proč se chce s Matějem po třech letech rozejít.

„Ale není to prostě ono. Když si představím, že s ním budu žít celý život, chce se mi řvát hrůzou! O chlapovi, se kterým prožiju svůj život, mám úplně jiné představy!“

Překvapila mě. Myslela jsem si, že jsou s Matějem spokojený pár.

„A s kým chceš prožít svůj život?“ Pokrčila rameny.

„To ještě nevím, ale určitě to nebude s Matějem.“

„A už máš někoho vyhlédnutého,“ zkoumala jsem její okruh citů, a Lenka se zasnila.

„Nemám. Ale někde na mě čeká. Vím to.“

No, v tomhle jsem byla skeptická. Muž, který někde čeká jenom na nás, protože se jenom pro nás narodil, takový muž se totiž vůbec nemusí objevit! A tak jsem začala za Matěje bojovat.

„Tak si ho zatím nech. Dokud se neobjeví ten pravý. Ať nejsi sama.“

Chvíli na mě koukala, představovala si, jaké bude čekání na její Velkou Lásku vedle Matěje a pak rezolutně zavrtěla hlavou.

„Ne. To radši budu sama.“

„Ale co když zůstaneš sama, Leničko? Tvoje Velká Láska přece nemusí vůbec přijít. Jestli máš pocit, že to s Matějem není to pravé, tak přemýšlej, proč si to myslíš. A promluv si s ním o všem, co ti vadí. Třeba nakonec zjistíš, že tvoje Velká Láska, na kterou čekáš, je Matěj.“

Lenka chvíli mlčela a pak začala mluvit o něčem jiném. Měsíc jsme se neviděly a pak mi zavolala, jestli bych jí nezamluvila dva lístky do Činoherního klubu, že by si chtěli s Matějem udělat hezký večer.

Kamila, moje druhá mladá přítelkyně, mě před měsícem překvapila rozhodnutím, že dá výpověď.

„Vlastně mi nic nevadí,“ odpověděla na moji otázku, proč chce z práce po třech letech odejít. „Ale prostě to není ono. Když si představím, že tam zůstanu celý život, je mi špatně! Mám totiž o práci, kterou chci dělat, úplně jiné představy!“

„A co chceš dělat?“

„Nevím, ale určitě ne tohle.“

„Já myslela, že už máš novou práci vyhlédnutou,“ vyzvídala jsem dál, ale Kamila zasněně vrtěla hlavou.

„Nene, nemám, ale určitě na mě někde čeká taková práce, kterou budu klidně dělat až do důchodu. Vím to.“

Byla jsem trochu skeptická. Taková práce se přece nemusí vůbec objevit! A navíc, vždyť ona ani neví, co chce dělat!

„Jestli ti v práci nic konkrétního nevadí, tak výpověď nedávej, dokud si nenajdeš novou práci. Ale pokud si chceš vyzkoušet, jaké to je, přihlásit se na úřadu práce, tak ...“

„Tam tedy v žádném případě nepůjdu,“ skočila mi do řeči. „A tu výpověď dám!“

Pořád jsem to ještě nevzdávala.

„Jestli tě práce aspoň trochu baví, přemýšlej o tom, co ti na ní vadí a co by se dalo zlepšit. Promluv se šéfem. Třeba ti vyjde vstříc a ty tam nakonec ráda zůstaneš.“

Kamila začala mluvit o něčem jiném, a už jsme se k výpovědi nevrátily. Víc jak měsíc jsem o ní nevěděla, a pak mi zavolala, že by chtěla jít s kolegou z práce do Činoherního klubu a jestli bych jim něco nedoporučila.